South 2020 („Šumava 2020“)
(21.8. – 29.8.2020)
Po dlouhých diskusích a plánování jsme společně prožili vícedenní výlet na krásnou Šumavu.
Vzhledem k tomu, že šlo o vícedenní akci (plánovanou na 8 dní), byla pro mnohé z nás vlastně dovolenou, nebo alespoň částí z dovolené, kterou máme vyměřenou pro každý rok. A skutečnost, že pro tolik lidí bylo zajímavé věnovat dny své dovolené na společné svezení a společně strávený čas s kamarády je opravdu potěšující.
A krásné prostředí české Šumavy bylo vedle toho úžasnou „třešničkou na dortu“.. 😉
21.8.2020:
Pátek 21.8. byl zvolen jako den srazu. Naplánován byl především kvůli kamarádům ze Slovenska, především ze Slovenska východního, aby si mohli cestu na pro ně vzdálenou Šumavu rozdělit a tím pádem si ji také lépe vychutnat. (Ze stejného důvodu byla Šumava 2020 naplánována do soboty, aby také návratová trasa pro ty vzdálenější nebyla jen bezduchá uspěchaná, únavná a riskantní jízda domů). Byla škoda, že nakonec lidé z východního Slovenska i přes deklarovaný zájem nedorazili.
My ostatní jsme se sešli v pátek navečer v Jedovnici. „Česká skupina“ vyrazila ráno po naplánované trase, protože jak známo – také cestu „tam“ (tedy na různé plánované akce) a cestu „zpět“ (návraty) považujeme za výlet. Když jsme navečer dorazili do Jedovnice, zastavili jsme nejprve u restaurace „U Hastrmana“, protože tam se již občerstvovali další kamarádi z Moravy a Slovenska… A také ti, kteří nás přijeli pozdravit alespoň na jeden den (noc), případně jen opravdu krátce pozdravit (a vrátili se navečer domů)…
Poté jsme dojeli do cca kilometr vzdáleného kempu, rozdělili jsme si klíče a ubytovali se. Večer se ještě někteří vydali vykoupat do místního rybníka Olšovec a všichni jsme se sešli v hospůdce, kde se navečeřeli, napili a poprvé jsme si trošku víc popovídali.
22.8.2020:
V sobotu nebyla úmyslně naplánována snídaně. Jednak jsme nesplnili „limit“ místního ubytovatele, který by nám zařídil snídani až od počtu 20 lidí (bylo nás tuším 18) a kromě toho jsme měli před sebou opravdu dlouhou trasu na Šumavu. A samozřejmě – aby cesta nebyla nudná – bylo na výběr několik zastávek (z nichž některé jsme i stihli) 🙂
V plánu bylo vyjet v osm hodin, vyrazili jsme sice s asi dvacetiminutovým zpožděním, ale relativně brzy – nejprve přes Vilémovice k propasti Machocha, kam jsme to měli kousek. Nebyl sice čas scházet stezkou až dolů, nebo se podívat do jeskyně, či svézt se po říčce Punkvě, ale jako první krátká zastávka Machocha posloužila dobře a po nezbytném focení jsme vyrazili dál.
Kousek jsme se vrátili přes Vilémovice a pokračovali jsme na Blansko, Svatou Kateřinu a Cebín, kterým jsme kvůli uzavírce směru na Tišnov museli projet. Dali jsme si tam u benzínky něco jako „rychlou snídani“ a pokračovali dál na Tišnov a poté na Žernůvku, Velkou Bíteš, Náměšť nad Oslavou, Sedlec (kolem letiště) směrem na Slavětice, odkud to po ostré zatáčce bylo už jen kousek do Dalešic, kde jsme předběžně počítali s obědem. A záměr se podařil: Ačkoli jsme neměli rezervaci (letos v pivovarské restauraci pro obrovský zájem žádné rezervace nepřijímají), povedlo se nám dorazit přesně na čas, tj. na 10.30 hod. Věděli jsme, že restauraci otvírají v 11. hodin, ale v tu chvíli se tam již začínají hrnout hosté, museli jsme tedy mít rezervu. Navíc ten den měli obsluhovat tři svatby, takže dojet včas bylo skutečně v našem zájmu. Ale stálo to za to – kromě výtečného jídla a pití jsme měli možnost prohlédnout si slavný „postřižinský pivovar“, v jehož prostorách se natáčel film Postřižiny. Mnozí z nás si prohlédli nejen místní hospodu, ale také nádvoří, zahradu, či rekvizity z filmu vystavené přímo uvnitř restaurace.
Byl však čas pokračovat a tak jsme – po dobrém jídle a ve velkém horku vcelku unavení – pokračovali na Třebenice, Třebíč, Předín a Markvartice až do Telče. Zde byla plánována zastávka v místním technickém muzeu a následně krátká procházka na místní, organizací UNESCO chráněné krásné starobylé náměstí spojená s konzumací zmrzliny a kávy v některé z místních kaváren. Avšak pro obrovské horko jsme se nakonec rozhodli muzeum vynechat a pouze si krátce prohlédnout náměstí. Beztak to v Telči díky tomu, že letos lidé do zahraničí cestovali minimálně vypadalo jako na pouti…
Následovala cesta na Dašice, kde byla sice plánována zastávka v místním Muzeu kostky cukru (málokdo ví, že právě v Dašicích byla vynalezena kostka cukru), ale uháněli jsme dál krásnou cestou přes Český Rudolec a Matějovec až do Nové Bystřice. V tomto úseku jsem měl naplánovanou zastávku u repliky krásného zámku Hluboká, ale nějak jsem zapomněl odbočit, což mě mrzelo vůči kamarádům z větší dálky, kteří se přímo na tomto místě chtěli vyfotografovat. Snad jim jako útěcha posloužila návštěva skutečného zámku Hluboká o několik dní později, i když vím, že ne všichni na „pravou“ Hlubokou vyrazili. Tak snad příště. /-) Protože se krátil čas, v Nové Bystřici jsme již cíleně vynechali místní malé železniční muzeum úzkokolejky a po natankování (kde jsme ještě zkoumali blížící se dešťovou frontu) jsme směrem na jihočeskou Lásenici, Stráž nad Nežárkou, Třeboň, Lišov a České Budějovice vyjeli k poslednímu cíli naší cesty na Šumavu.
Vlastně k předposlednímu – s majitelkou penzionu jsem byl dohodnutý, že zavolám cca hodinu před naším příjezdem. A tak – když jsme po krátkém kličkování Českými Budějovicemi (díky uzavírce jedné z hlavních silnic) projeli až na jižní okraj města zastavili jsme se „na plácku“ před branou do areálu Českobudějovického letiště – tedy do areálu bývalé základny 1.stíhacího leteckého pluku, kde jsem měl tu „čest“ prožít dva roky svého života. Nebo také smůlu – každý klad má svůj zápor (nebo obráceně? 🙂 ). Zastavili jsme tedy na místě, které jsem málem nepoznal – brána bez závory, domeček dozorčího zbourán, stejně jako betonové ploty, oddělující letiště od „běžného světa“. Zpustlé budovy kasáren, zarostlé neposekané trávníky s trávou, prorůstající pomalu i do chodníků a cest… Kousek za bývalou branou na památníku stále smutně stojí již notně „olezlý“ se zažloutlým a téměř již neprůhledným krytem kabiny – MiG-23ML z výzbroje 1. slp – z bývalé „mojí“ 1.letky v letech 1987-1989…
Zatelefonoval jsem paní majitelce penzionu a u letiště jsme díky absenci jakékoli vrátnice, či alespoň ostrahy mohli mezitím krátce prohlédnout tento již nefunkční, ale krásný kus techniky. Udělali jsme pár společných fotografií, z nichž speciálně některé dokazují, jak rychle a stále rychleji běží čas, který je vyhrazen nejen úžasným letadlům, ale také nám…
Když jsem psal o „cti“, nebo „smůle“ – rád bych dodal, že mě jako svobodně smýšlejícího člověka vojna neskutečně štvala. Zejména za režimu, kdy jsem byl nucen dva roky sloužit v podstatě „z donucení“. Současně však vím, že armáda a připravenost k obraně vlasti má svůj smysl i dnes a měl jsem vlastně obrovskou kliku, že jsem mohl ty nesmyslně dlouhé dva roky trávit u letadel – tedy ve světě, který je mi s ohledem na zájmy velmi blízký. Pozorovat všechno to zajímavé, dozvídat se denně něco nového a potkat tolik zajímavých lidí a mistrů ve svém oboru byla pro mě skutečně velká čest. Proto mi udělal obrovskou radost nápad Dity – abychom všichni přítomní přesunuli motorky pod letadlo, vyrovnali jsme je tam do řady a udělali ještě několik dalších fotografií jako jakési „spojení různých období“, spojení minulosti a současnosti, kdy sice nevídáme na obloze tolik krásných strojů, ale zase se můžeme na jiných úžasných strojích svobodně vozit… Někoho napadlo motorky nastartovat a tak vzniklo i video. A když už Dita tak skvěle vytušila, že na toto rozporuplné, ale přesto zajímavé období života vzpomínám a vymyslela ten nápad s focením motorek u MiGu – nezbývá mi, než tuto odbočku od tématu „cesta na Šumavu“ zakončit velkým poděkováním. Nejen Ditě, ale všem, kteří obětovali chvilku času a díky tomu umožnili toto pěkné focení… (Jooo a kdyby se někdo ptal – tak na té černobílé fotce je „letková“ mašina „naší“ 1. letky, trupového čísla 4644 a na té barevné fotce je přesně tatáž mašina, jen je na podzim 2020 mezi těmi fotkami rozdíl 31.5 roku… 😉 )
Mimochodem – téměř stejný čas, který jsme strávili přesunem motorek a dodatečným focením pod letadlem nám zhruba za hodinu chyběl. 🙂 (takže za to, že jsme zmokli mohla pochopitelně Dita… 😆 ) Po zastávce u letadla jsme pokračovali na Kosov, Český Krumlov a Hořice na Šumavě.. Cestou se stále více kabonilo počasí a v Černé v Pošumaví již lehce poprchávalo. Poté, co jsme Černou projeli a najeli jsme na spojku přes jezero směrem k obci Stará Hůrka, začalo skutečně pršet. Ale opravdu – „pošumavsky“, tzn. jako kdyby na nás někdo vylil ne kýble, ale cisterny vody. Ne nadarmo se říká, že velké vodní plochy přitahují déšť a o Lipnu to platí dvojnásob… 9,5 km od cíle? Paráda – ale už nemělo smysl zastavovat… 😉 Opatrným tempem jsme se tedy za neustávajícího deště přesunuli až do Horní Plané – Pihlova – do místa našeho ubytování po celý týden.
Dojeli jsme tedy totálně promočení a poté, co jsme se ubytovali se nám v dešti pochopitelně již nikam nechtělo. Večeře byly dohodnuté až na následující den, ale naštěstí měli v hospodě několik druhu pizzy a tak jsme si každý dle svého gusta nějaké objednali k večeři a zapili do taktéž dle své chuti.
23.8.2020:
Původně plánovaný nápad na nedělní výlet do jednoho vzdáleného města jsme zavrhli, přestože cíl by býval byl velmi zajímavý… Jednak jsme byli po sobotní cestě dost unavení, předpověď počasí počasí se nezdála úplně optimistická a také – na vzdálenější výlet nás bylo hodně. A kolona více motorek by tudíž byla tím pomalejší…
V neděli ráno jsme tedy vyrazili na Želnavu, Volary, Horní Vltavici, Borovou Ladu, Horskou Kvildu a Kašperské Hory, kde jsme uskutečnili první zastávku. Po zaparkování jsme se usadili na občerstvení v místní kavárně. Mezitím nás dojeli pozdravit kluci z Plzeňska a bylo fajn poznat se s novými lidmi, zejména když jsme si předtím již několik let telefonovali a takové setkání plánovali… 🙂 Snad nám to tedy vyjde znovu a dříve.. 🙂
Po občerstvení jsme si natankovali přímo v Kašperkách a maličko jsme se rozdělili – někdo jel na hrad Kašperské Hory, pár lidí si zkrátilo cestu pod vlivem obav z blížícího se deště. My ostatní jsme pokračovali na Annín, Hartmanice, Železnou Rudu, a Javornou. V té době již začalo poprchávat a když jsme se blížili na Mokrolusky – lilo už hodně. Nebylo to však nic proti pozdějšímu dešti.. 😉 Měli jsme hlad a potřebovali jsme se před deštěm schovat, tak jsme si udělali krátkou odbočku na vysílač Svatobor, kde jsme na poslední chvíli před zavíračkou stihli oběd. Fantastická nakládaná žebra za odbočku do prudkého kopce a za deště stála… 😉
Během našeho pobytu v restauraci Svatobor se krásně vyjasnilo, svítilo slunce a udělalo se i tepleji. Jak to tak bývá, když jsme přišli k motorkám, začala se obloha znovu kabonit. Nezbývalo nám, než pokračovat na Sušici (znovu začínalo pršet) a dále na Podmokly a Rozsedly. To už lilo hodně a ve Strašíně to vypadalo jako povodeň. Zastavili jsme a začali všechno ždímat, aby se nám nepromoky po oblečení nenaplnily vodou zevnitř… 🙂
Murphyho zákony fungují, dostali jsme největší sprchu na motorce a chvíli poté, co jsme zastavili pršet opět přestalo. Beztak jsme museli pokračovat – jeli jsme na Nespice, Dolany, Čkyni a dále na Vimperk, Husinec, Prachatice, abychom ve Volarech najeli na stejnou cestu jako ráno a dojeli jsme přes Želnavu do Pihlova…
Večer nás samozřejmě čekalo sušení, ale také dobrá večeře a potom zábava v místní klubovně. Ping-pong a pití – nebo obráceně? 😉
24.8.2020:
Pondělním cílem byla především Hluboká – tedy krásný zámek, který rádi navštívili především kamarádi z větší vzdálenosti. Vyrazili jsme na Horní Planou, Černou v Pošumaví, Hořice na Šumavě a Český Krumlov přímo na Rájov, Planou skrz České Budějovice na Hlubokou. Zastavili jsme na místním hlídaném parkovišti a na cca tři hodiny se rozdělili. Někteří vyrazili do kopce na zámek, někteří za kamarády (kamarádkami) v okolí a část se nás rozhodla spojit příjemné s užitečným a svézt se do moto obchodu v Lišově.
Těsně před odjezdem nás dojeli kamarádi z Českých Budějovic a okolí (trošku jsme se naháněli již od Krumlova) a tak s námi vyrazili z Hluboké na Úsilné a Lišov, ovšem po nákupu předem objednaného zboží jsme jeli dál na Vranín a Třeboň na zmrzlinu.
V Třeboni se s námi bohužel rozloučil Pawuuk, který musel být večer doma a my ostatní jsme se vrátili opět přes Lišov, Borek a Hosín do Hluboké, kde na nás již čekali ti, kteří si byli prohlédnout zámek. Společně jsme vyjeli směrem na České Vrbné a odbočili jsme na Dasný, Česnovice, Břehov, Žabovřesky a Jankov až do Holašovic – známé starobylé vesnice.
V Holašovicích jsme se naobědvali, část z nás si po obědě dala zmrzlinu s kávou a někteří si vyrazili prohlédnout místní „Stonehenge“. Poté jsme jako velká skupina vyrazili na Novou Ves, Brloh, Chvalšiny, Kájov a Větřní, abychom si užili nádhernou cestu na Rožmberk nad Vltavou, Vyšší Brod, Lipno nad Vltavou, Frymburk a přes Černou v Pošumaví jsme se vrátili do „našeho“ penzionu. Zastávek bylo samozřejmě víc, ale věděli jsme, že trasu podél Lipna, na Vyšší Brod, Rožmberk a Větřní si určitě chceme dát alespoň ještě jednou… 😉
25.8.2020:
V úterý jsme se od Šumavy maličko odchýlili. Cestou na Želary, Volary, Prachatice a Bavorov a Písek byla pěkná hlavně díky krásné jihočeské krajině plné rybníků. Po zaparkování na náměstí v Písku jsme si nejprve prohlédli známý a krásný most a občerstvili jsme se v jedné z mnoha místních cukráren. Návštěvu technické památky (místní zrekonstruované staré elektrárny) jsme z časových důvodů zavrhli a jak jsme zjistili – udělali jsme dobře, protože cestou na Tábor (přes Temešvár a Bernartice jsme museli díky velké objížďce odbočit, dojet až do Milevska a teprve tam odtud jsme mohli jet na Oltyni, Dražice a Tábor.
Bylo v plánu se v Táboře naobědvat, projít si krásné staré město, případně se podívat do muzea Husitského hnutí a navštívit místní čokolaterii s muzeem čokolády. Bylo horko, muzeum jsme vynechali a po návštěvě čokolaterie a protější hezké kavárny jsme opět usedli na motorky a vyrazili na jih na Malšice a Dobřejice až ke Stádleckému mostu, zajímavé to technické památce.
Po nezbytném fotografování se naše cesta ubírala dál na Sudoměřice u Bechyně, Březnici a Týn nad Vltavou, kde jsme si nejen natankovali, ale také nakoupili něco nových zásob na večer… 😉
Zbývající část cesty vedla opět krásnou krajinou plnou rybníků, nejprve jsme však na chviličku zastavili přímo vedle areálu jaderné elektrárny Temelín a udělali něco málo fotek. Je to tak, že Stanley pracuje v atomce na Slovensku, tak měl pro změnu někdo jiný radost z několika fotek u jiné elektrárny… Další cesta pak vedla na Dříteň, Novosedly, Netolice, Smědeč a Chvalšiny, abychom opět projeli Kájovem a odbočili na již známou cestu směrem Hořice na Šumavě, Černou v Pošumaví, Starou Hůrku až do Pihlova.
Jako pokaždé jsme si dali dobrou večeři a pokračovali ve volné zábavě v klubovně u panáčků a ping-pongu. Po několika dnech výletů jsme byli již trošku víc unavení a tak jsme zvažovali, že následující den naplánujeme kratší trasu…
26.8.2020:
Středa byla jakýsi „odpočinkový den“. Někteří odpočívali přímo v penzionu, někteří vyrazili na individuální procházku, nebo na opalování n lipenské pláže. Zbytek – sraz u motorek v poledne, vyjeli jsme opět na Černou v Pošumaví a pokračovali „kolem“ Lipna na Přední Výtoň a Frýdavu. Rozhodli jsme se navštívit Vítkův kámen a ten jsme (po krátkém okruhu, kdy jsme na Svatý Tomáš špatně odbočili) také našli. Zastavili jsme na místním parkovišti a vyběhli krátkou cestu až ke zřícenině s pěkným rozhledem nejen na Šumavu, ale také až do blízkého Rakouska.
Jelikož jsme nechtěli ani tento den riskovat cestu za hranice, proběhl náš návrat stejnou trasou, tedy na Přední Výtoň, Lipno nad Vltavou, Frymburk a Černou v Pošumaví. Tam jsme ještě poblíž lipenské pláže zastavili na zmrzlinu a poté jsme v podvečer v poklidu dojeli do Pihlova.
27.8.2020:
Také ve čtvrtek jsme se cítili stále poměrně unaveni. Blížil se však konec našeho týdenního pobytu a blížil se bohužel velmi rychle… 🙁 Čtvrteční cestu jsme tedy naplánovali na Černou v Pošumaví, Frymburk a opět na Lipno nad Vltavou. Dále na Loučovice, Vyšší Brod a Rožmberk nad Vltavou, kde jsme se na náměstí zastavili na kratičkou prohlídku tohoto krásného městysu a také za účelem zhotovení několika fotek.
Těšili jsme se na úsek Rožmberk – Větřní, bohužel jsme však měli tu smůlu, že jsme hned za Rožmberkem dojeli kolonu plechovek, kterou díky množství zatáček v tomto krásném úseku nebylo možné předjet. Jak to tak bývá – všichni tito „jezdci“ (protože se strašně loudali) odbočili až kousek za Větřním – těsně před Českým Krumlovem…
Starobylý Český Krumlov byla další zastávka našeho čtvrtečního výletu. Vlastně taková povinnost – opět zejména pro kamarády z větší dálky. Zaparkovali jsme tedy na parkovišti u nemocnice a většina z nás vyrazila na výlet do města a oběd. (Mně se nechtělo a tak jsem ve stínu poblíž parkoviště hlídal motorky, oblečení a přílby ostatních. Dorazili také z pondělí nám již známí kamarádi z Českých Budějovic a okolí, plus Drakosaurus – jeden z historicky prvních, zakládajících členů naší Raider rodiny…
Po prohlídce a obědě jsme pokračovali na Smědeč, Prachatice, Husinec a Vimperk do Kašperských Hor. Nevadilo, že tuto cestu jsme již znali – jihočeská krajina i místní silnice jsou doslova rozkošné a kromě toho jsme tuto trasu projížděli v opačném směru. Takže byla vlastně úplně jiná… 😉
V Kašperských Horách jsme navštívili tentokrát jinou cukrárnu a po kávě a dortíku jsme pokračovali na Rejštejn. Nejeli jsme tentokrát přes Horskou Kvildu, ale pokračovali jsme na Srní a Modravu, abychom se na nám známou cestu připojili na Kvildě. Dále již naše cesta pokračovala na Borovou Ladu, Horní Vltavici, Lenoru a Volary, kde jsme se stočili na Želnavu, Pernek a Pihlov. Opět překrásná cesta, zejména úsek přes Modravu je doslova nádherný…
28.8.2020:
Pátek – poslední den… 🙁 Pro většinu účastníků doslova, protože (kromě Josefa s Katkou, kteří v pátek museli odjet plánovaně) – většina účastníků podlehla obavám z blížící se sobotní studené (a hlavně mokré) fronty a rozhodli se s ohledem na předpověď počasí vyrazit domů o den dřív…
V pátek tedy nastal čas loučení a postupných odjezdů k domovům. Snad mohu na tomto místě trošku ironicky připomenout staré známé heslo o „Házení flinty do žita“, nebo snad ještě trefnější „Nač stahovat kalhoty, dokud je brod daleko“… 😉 Jak totiž krátce zmíním níže – v sobotu totiž bylo po většinu dne krásně… 😀
Největší skupina mířila víceméně na východ a odjela zhruba v deset ráno směrem Český Krumlov a Jindřichův Hradec (kde jsem jim ještě doporučil pár zajímavých míst k zastavení).
Náš zbytek – „poslední mohykáni“, nebo také „otrlí“ ve složení Dita, Janka, Stanley a já samozřejmě neodolal svodům jižních Čech a jali jsme se ještě jednou pohodově svézt. První část našeho pátečního výletu probíhala z Horní Plané na Volary, Zbytiny, Ktiš, Brloh, Holubov a Kleť, resp. na parkoviště pod lanovkou na Kleť. Zaparkovali jsme a věci jsme nechali u ochotné slečny v místním kiosku. Počkali jsme cca půl hodiny na nejbližší spuštění lanovky a vyjeli jsme nahoru k rozhledně, kde jsme během hodinky vyběhli až na horní část rozhledny, rozhlédli se po okolí a také udělali pár fotografií. Časově akorát jsme stihli lanovku dolů.
Po odjezdu z parkoviště pod Kletí jsme chvilku hledali doporučenou hospodu, ale poté, co k ní všechny cesty byly uzavřené, pokračovali jsme až do Českého Krumlova, kde jsme se naobědvali. Z Českého Krumlova jsme vyrazili známou cestou na Kájov, Hořice na Šumavě do Černé v Pošumaví, tam jsme dali ještě kávu a zmrzlinu a naposledy vyrazili k Pihlovu. Nicméně večer jsme opět vydrželi poměrně dlouho hrát ping-pong a dopít zbytky alkoholových zásob z předchozích dní…
29.8.2020:
Sobota – definitivní konec.. Věděli jsme, že v sobotu přijde studená fronta. Věděli jsme, že to bude úzký dlouhý pruh husté oblačnosti a deště, směřující od jihozápadu k severovýchodu. A podle předpovědí počasí měl tento pruh přecházet brzy ráno a postupně se rozpadat. Byl nad námi již v noci a také nad ránem. Ačkoli původní předpovědi slibovaly jeho rychlejší pohyb, v osm ráno se nezdálo, že by postupoval bůhvíjak rychle. A dle radaru se každou další hodinu postup fronty zpomaloval. V deset hodin byla fronta stále nad námi a odhadovaný konec toho „dolního úzkého konce“ se stále posouval… Nedalo se nic dělat – museli jsme vyrazit. I s tím že na motorky budeme bagáž dávat v dešti a v dešti také vyrazíme.
Jedna věc byla s ohledem na počasí pozitivní: Pás oblačnosti a deště postupoval k severovýchodu, ale celkově byl velmi ohraničený a kousek dál na východ žádná oblačnost nebyla. Na Český Krumlov jsme museli jet v každém případě, ale bylo jasné, že pokud za Českým Krumlovem odbočíme víc na východ, dostaneme se do oblasti bez mraků a bez deště. A přesně tohle jsme měli v plánu, protože jsme s Jankou plánovali Ditu a Stanleyho kousek doprovodit…
Takže jsme vyjeli v cca 11 hodin – bylo to „na poslední chvíli“ hlavně pro Stanleyho. A ano – vyjížděli jsme za mírného deště. Dle meteoradaru jsme to však skutečně vychytali: Zatímco „fronta“ mířila pořád směrem severovýchod, my jsme za Českým Krumlovem pokračovali více na východ a po pár kilometrech ve směru na Velešín nejenže již nepršelo, ale začalo svítit sluníčko, silnice rychle osychala a udělalo se příjemné teplo. Takže ta necelá hodina v dešti do Českého Krumlova za ten den navíc na Šumavě stála… 🙂
Pokračovali jsme na Strážkovice, Vranín a Třeboň, dále pak na Stráž nad Nežárkou, Lásenici a Jindřichův Hradec, na jehož okraji jsme zastavili u Benziny k natankování. Stanley s Ditou pokračovali dál směrem na východ a my na sever, na Kamenici nad Lipou, Pelhřimov, Humpolec, Zruč, Kutnou Horu, Kolín a Poděbrady až do garáže v Mladé Boleslavi… 🙂
A to byl definitivní konec. 🙁
Tento „souhrn“ z našeho „pošumavského výletu“ je samozřejmě poměrně strohý a soustředí se spíše na popis jednotlivých tras. Skutečnost, že jsme se každý den krásně svezli a také se s kamarády dobře bavili je asi samozřejmá. Nedá se popsat každá hodina, vtip, nebo každá legrace, které jsme se zasmáli. Důležité je, že nám kromě báječného svezení na krásných cestách úžasné Šumavy vyšlo po zbytek týdne dobré počasí. Vlastně výborné počasí – protože prakticky po celý týden nebylo extrémní horko… Především se ale nikomu nic nestalo a vlastně celá akce proběhla v klidu a v dobré náladě. Jako balzám na nervy a bezva odpočinek super. A přesně takhle si dovolím za sebe tuto akci hodnotit…
Děkuji všem, kteří se podělili o svoje fotky, případně videa. Většina z Vás fotky poslala a tak jsem je mohl umístit do jednoho Rajčete, byť do samostatných galerií, odznačených jednotlivými tvůrci.
Většinou se snažím zveřejňovat odkazy na galerie jednotlivých účastníků na Rajčeti. Z účastníků letošní Šumavy jich však poměrně hodně Rajče nepoužívá a tak jsem všechny požádal o zaslání fotek přes úložiště s tím, že je umístím na naše Rajče, aby byly všechny fotky takříkajíc na jednom místě. Označil jsem každou galerii jménem majitele (tvůrce fotek) a určitě to neznamená, že by dotyčný nemohl zveřejnit své fotky na svém Rajčeti.. 🙂 Druhým důvodem je, že někteří projevili zájem o originální fotky z této akce a protože Rajče jejich rozlišení degraduje, bylo by myslím dobré jednotlivé galerie zazipovat a uložit na úschovnu (je to tam 10, či 14 dní) a poslat ostatním na ty galerie odkazy, aby si je mohli ostatní stáhnout. Kdyby si například někdo chtěl dát jako pozadí plochy na počítači fotku mladého a krásného motorkáře pod Migem, mohl by mít fotku v originální velikosti… 😀 Neměl bych však zapomenout na práva autorů a tak pokud by s tímto někdo vyloženě nesouhlasil, nechť mi napíše a jeho galerie ke stažení nebudou, vyřadím je. Jinak Sabbath, Kaštan a Mamlo fotky v původní velikosti k fyzickému stažení neposlali a nechali je na svých Rajčatech. 🙂
Případně lze toto sdělení, nebo cokoli jiného napsat do již dříve zřízeného diskusního vlákna k akci South 2020.
(Vy, kteří jste odjeli v pátek a měli jste zaplaceno též přespání do soboty – nezapomeňte, že majitelka sice nechtěla vrátit tento jeden nocleh z již zaplacené zálohy, ale přislíbila jakýsi „kredit“ pro možné budoucí využití)
6. Česko-Slovenský Raider sraz 2020
(11.6. – 14.6.2020)
Každý rok přemýšlím, jak stručně charakterizovat proběhlý Raider sraz. A myslím, že letos by se dalo jednoduše napsat: „Měli jsme z pr.e.e kliku s karanténou, a vyj.b.li jsme s počasím.“ 😉 😀 😉
Čtvrtek 11.6.2020:
Domluva na společné cestě na Raider sraz byla s ohledem na letošní počasí trošku složitější. Nakonec jelo několik samostatných skupinek. Ačkoli na rosničkáře spíš nadávám, na superpočítač ostravské Vysoké školy báňské a jejich předpovědi po hodině nikoli, protože se nám mnohokrát vyplatilo je sledovat. K tomu neustálé nahlížení na Meteoradar a tak jsme se rozhodli jet na místo srazu namísto „střední cestou“, nebo „jižní cestou“ až tou „severní“… A vyplatilo se… 🙂
Jeli jsme z Mladé Boleslavi na Jičín, Lázně Bělohrad, Jaroměř a Nové Město nad Metují, abychom se setkali v Deštném v Orlických horách se s Josefem a Kateřinou. Po tankování jsme pokračovali na Zdobnici, Rokytnici v Orlických horách, Mladkov, Králíky, Červený Potok, Hanušovice a Šumperk až do Sobotína. Tam jsme si dali výborný oběd a dojel nás tam Luba a Lorenzo se svým dvojstrojím. 🙂
Po obědě jsme v krásném počasí bez deště uháněli na Rýmařov,Moravský Beroun, Budišov nad Budišovkou, Odry, Fulnek (museli jsme tam uhnout kvůli objížďce) a Nový Jičín až do Valašského Meziříčí, kde jsme si potřebovali něco nakoupit a také natankovat na další den. Zbytek cesty do Rožnova pod Radhoštěm až do Prostřední Bečvy byl (kromě objížďky Zubří kvůli nehodě kamionu) už jen kratičký dojezd.
Většina kamarádů, kteří měli přijet v pátek už byla na místě, takže jsme se ubytovali a vyrazili do hospůdky.
Pátek 12.6.2020:
Po snídani jsme se sešli na parkovišti, abychom absolvovali letošní první – páteční Spanilou jízdu. Po protestech některých účastníků jsem posunul čas odjezdu o hodinu. S tím byla samozřejmě spojená také o hodinu posunutá snídaně. (Pokud jde o brzké odjezdy – nejen na Raider srazech – mojí snahou je především to, abychom měli vždy „co nejdelší“ den na vyjížďky. Na Raider srazech proto, aby po dojetí Spanilých jízd měli všichni co nejvíc času do konce dne na vlastní cestování a na jiných akcích mimo jiné i proto, že bývají „kratší dny“. Na rozdíl od první poloviny června, kdy jsou dny v podstatě nejdelší, bývá zjara, nebo při podzimních akcích již poměrně brzy tma.)
Nicméně v pátek ráno jsem tedy souhlasil s posunutým odjezdem. Události dne (zdržení díky dešti a následné „nahánění“ místa, kde nám ještě uvaří večeři mi daly za pravdu, takže jsem večer toho posunutí litoval. Ale stalo se…
Při posunuté hodině odjezdu jsme na páteční Spanilku vyjeli téměř na minutu přesně:
Z kempu jsme vyjeli na hlavní silnici směrem na Dolní Bečvu, ale abychom se vyhnuli všednímu provozu v Rožnově pod Radhoštěm, odbočili jsme po cca dvou kilometrech na Hutisko Solanec a pokračovali na Valašskou Bystřici a Malou Bystřici až do Vsetína, který jsme díky bezchybným sršňům bez problémů projeli a pokračovali na Janovou a Huslenky až do Nového Hrozenkova, kde jsme odbočili na „severní“ výjezd na Kohútku.
Po zaparkování našich strojů proběhlo v cíli Spanilé jízdy klasické fotografování. Následně část lidí skočila na motorky a vyrazila na výlet. Další skupinka neodolala místnímu lákadlu a tak se vydala na oběd – místní výborné borůvkové knedlíky.
S plnými žaludky vyrazila i další skupina na další výlet. Z Kohútky jsme vyjeli na jižní Slovenskou stranu do Lazů pod Makytou, Půchova a pokračovali jsme přes Ladce a Košecu po krásné cestě na Košecké Podhradie, Košecké Rovné a Zliechov až do Valašské Belé, kde jsme se v místním motorestu občerstvili.
Následně jsme pokračovali na Valaskou Belou, Hornou Porubu, Ilavu a Dubnicu nad Váhom, kde nás ovšem začal stíhat déšť. Nezmokli jsme, ale temno bylo úplně všude. A protože se v dešti nechce jezdit nikomu, museli jsme zaparkovat. Po cca dvou hodinách pod střechou benzinky jsme zvolili zpáteční trasu na Ilavu, Belušu, Povážskou Bystricu a Bytču, kde jsme odbočili na Kolárovice, Makov a přes hraniční přechod na Bumbálce a Horní Bečvu jsme dojeli do Prostřední Bečvy. Někdo se jel rovnou ubytovat a na večeři později, jiný jel rovnou na večeři na Zavadilce. (To byl i náš případ a to fantastické vepřové koleno si tam hodlám dát příště znovu, pouze musím počítat s prostorem v brašnách, protože normálně se ho dá sníst asi tak polovina… 😉 )
Protože jsem ze středy na čtvrtek (den odjezdu na Raider sraz) nespal vůbec a ze čtvrtku na pátek jen několik hodin, páteční večerní zábava v hospodě byla fajn, ovšem osobně si z ní příliš nepamatuji. Odpadl jsem krátce před dvanáctou – a byl jsem vcelku rád, protože také v sobotu jsme měli v plánu Spanilou jízdu a další nálož kilometrů při vyjížďce…
Sobota 13.6.2020:
S ohledem na hodinu v pátek, která nám navečer chyběla jsem vyhlásil sobotní odjezd dle původního itineráře. Všem se nezavděčím, ale někdo to rozhodnutí musí udělat. Trošku ironie – s ohledem na počasí sobotního dopoledne… :-/
V noci na sobotu jsem spal dost tvrdě, ale ranní pohled z okna ukázal, že v noci pršelo. A podle terénu a velkých kaluží se zdálo, že hodně. Optimismem mě naplňovalo vysvítající sluníčko, které se ovšem během snídaně začalo stále více schovávat za mraky, a než jsme se všichni nasnídali, začalo pršet… Tedy opět zkoumání předpovědí, Meteoradaru a následně vyhlášená změna, resp. opětné posunutí odjezdu o hodinu – proto píšu o ironii… Murphy prostě funguje vždy a všude… :-/
Za zhruba 3/4 hodiny pršet přestávalo a všichni, kteří chtěli vyjet na letošní druhou Spanilou jízdu Raider srazu – začali se scházet u motorek. Bylo mokro, ale nepršelo. Hodně jsem uvažoval, kterou trasu druhé Spanilé jízdy zvolit? Pro sobotní jízdu jsem měl připravenou trasu jinou, ale nebyl jsem si moc jistý, jestli ji zvolit po sice hezkých asfaltkách, ale současně užších, po dešti mokrých a s delšími úseky lesem.. Domluvili jsme se původně na opakování trasy z pátku, ale když jsme se řadili k odjezdu a viděl jsem, jak silnice začínají osychat, rozhodl jsem se to změnit, protože trasa Spanilé jízdy č. 2 byla skutečně hezká a záleželo hlavně na mě, abych jel ještě pomaleji a tím i opatrněji. Snad mohu konstatovat, že se i sobotní – druhá Spanilá jízda povedla. Ačkoli v lesích a kopečcích bylo pochopitelně ještě mokro, celkově vše rychle osychalo a po výjezdu z lesů nám dokonce začínalo být horko… 😉
Jeli jsme tedy tentokrát z kempu v Prostřední Bečvě vpravo a stoupali do kopců směrem na Slovensko. Po několika kilometrech jsme odbočili na krásný úsek na Bílou a následně jsme pokračovali „do lesů“ na Bílou, hraniční přechod Klokočnou a na Slovensku dále na Turzovku, Vysokou nad Kysucou, Makov, Leskové a Velké Karlovice opět do Nového Hrozenkova, kde jsme opět odbočili (tentokrát vlevo) na výjezd pěknými zatáčkami do cíle Spanilé jízdy na Kohútce.
Opět proběhlo nějaké fotografování a opět někdo vyrazil na výborné borůvkové knedlíky. Naše skupina se však po zkušenosti z předchozího dne rozhodla co nejdříve vyrazit za dalšími zážitky. Opět jsme jeli na jih do Lazů pod Makytou, Půchova a pokračovali jsme přes Ladce a Košecu. Tentokrát však až do Iĺavy a pokračovali jsme opačným směrem, ale opět krásnou cestou na Dolnou Porubu a Valašskou Belou a Čičmany, kde jsme se chtěli naobědvat. Bohužel byla tato malebná vesnička přeplněná turisty, nebylo ani kde zaparkovat a tak jsme jeli dál na Fačkov a Rajec, kde jsme se naobědvali v místním motorestu.
Ihned po obědě jsme znovu natankovali a protože nám opět nezbývalo mnoho času, vyrazili jsme k návratu. Za Rajeckými Teplicemi jsme se snažili vyhnout přetížené dopravě v Žilině, ale po krátkém kufrování jsme hledání vhodné silnice vzdali a zamířili na Žilinu, „zpátky“ na Bytču a pokračovali jsme „do kopců“ na Kolárovice, Makov a nejkratší cestou na Horní a Prostřední Bečvu.
(S Jankou jsme ještě vyrazili do Rožnova pod Radhoštěm, abychom nakoupili ceny pro připravovaný večerní turnaj v bowlingu…)
Jak už to o sobotách bývá – poslední večery bývá zábava v restauraci „mohutná“. A dá se to říci i o sobotním večeru na letošním Raider srazu. Využili jsme vybavení kempu a připravili bowlingový turnaj. Aby bylo vše co nejférovější, vylosovali jsme členy jednotlivých družstev. Snažím se do takovýchto aktivit zapojit co nejvíce osob, jednoduše proto, že si myslím, že „tmelí“ partu. Díky poměrně pozdnímu zahájení se turnaj protáhl skoro do půl druhé ráno v neděli, ale myslím, že se nápad povedl a lidé se bavili. Tedy až na několik osob, které se hry ze zdravotních důvodů zúčastnit nemohly a na pár zamračených, u kterých jejich brblání vlastně už ani nepřekvapuje…
Po turnaji proběhlo vyhlášení, předání symbolických cen, několik dalších rund s kamarády a postupný rozchod do pokojů. Já osobně jsem cestou do postele potkal kamarády klábosící ještě na poblíž ubytovací budovy a díky „jakž takž“ delšímu spánku předchozího dne jsem s nimi vydržel povídat (a něco popít) téměř až do svítání. A už teď – měsíc po Raider srazu mi ta fajn nálada chybí….
Neděle 14.6.2020:
Jako vždy – neděle bývá spíše „smutnější“, protože rána jsou časem loučení. Hodně lidí spěchalo, ale většina z nich se přišla rozloučit, což se sice může považovat za normální, rozhodně to ale potěší. Také letošní vyúčtování s majitelem neproběhlo jako vloni, ale tentokrát bylo vše bez problémů a tak jsme s Jankou vyrazili z kempu sice poslední, ale v klidu jsme stihli ještě poslední odjíždějící kamarády, kteří na nás čekali na místní čerpací stanici. Tam jsme dotankovali, občerstvili se (začínalo pořádné horko) a pak už nezbývalo, než se po několika posledních fotkách rozloučit i s nimi a vyrazit k domovu.
Také zpáteční cestu jsme absolvovali opět s Katkou a Pepou. Průběžné sledování Meteoradaru nás varovalo, že by návrat mohl opět hrozit deštěm. Ve Valašském Meziříčí jsem se tedy bleskově rozhodl opět odbočit „víc na sever“, ačkoli jsem původně počítal s jinou návratovou trasou. Alespoň byla ta cesta opačným směrem. 🙂 Jeli jsme tedy znovu na Nový Jičín, opět kvůli odbočce na Fulnek a Vítkov. Tam jsme zastavili jednak pro rychlý odpočinek, ale také pro opětné prozkoumání Meteoradaru. Od severovýchodu se totiž hnalo další temno a bylo vidět, že v dálce již silně prší… Za Vítkovem jsme tedy jeli ještě krátce na sever, abychom v Hořejších Kunčicích najeli na nejrychlejší a nejpřímější státní silnici a vysokým tempem jsme uháněli na Bílčice, Moravský Beroun, Horní Loděnici a Šternberk. Víceméně symbolicky jsme profrčeli známou dráhu Ecce homo, i když pouze z kopce dolů. Spěchali jsme. Dále tedy stále rychlým tempem na Dolní Mladějovice, Újezd, Uničov, Úsov až do Leštiny. V okolí Úsova sice krátce sprchlo, ale chvilku jsme zastavili u benzínky a když po pár minutách pršet přestalo, vyrazili jsme dál. Namočili jsme si opět pouze nohavice. Doufal jsem, že v Leštině budou v před místní restaurací opět grilovat makrely a vyšlo to… 🙂 Zastavili jsme tedy a dali si výtečný oběd, někdo i makrelu, kvůli které jsme zvolili tento úsek cesty domů…
Po cca hodině jsme však museli uhánět dál. Voda se opět blížila a tak jsme pokračovali nejkratší cestou na Postřelmov, Bludov, Olšany a Bukovice, dále krásnými zatáčkami za Červenou Vodou na Jablonné nad Orlicí, Žamberk, Vamberk do Kostelce nad Orlicí, kde jsme zastavili k poslednímu společnému občerstvení a pauze. Rozloučili jsme se Josefem a Katkou (kteří v Česticích odbočili na Borohrádek a Pardubice) a pokračovali jsme na Týniště nad Orlicí, Hradec Králové, Hořice a Jičín až do Mladé Boleslavi. Těsně před Jičínem (za Úlibicemi) začalo pršet, ale než jsme stihli víc zmoknout, sjeli jsme k benzínce v Robousích a tam jsme si dali poslední – cca 20-ti minutovou pauzu, než zase pršet přestalo. Vyrazili jsme na posledních pár kilometrů a opět si namočili jen nohavice. Měli jsme zkrátka kliku… 😉
V Mladé Boleslavi už jen parkování, shození batožiny z motorek, nástup do auta a unavení, leč spokojení jsme vyrazili domů. To už nám pípaly zprávy od kamarádů, kteří hlásili dojezd domů. Těšilo mě, že se jich ozvala většina. Možná hloupost, ale prima zvyk vědět, že lidé dojeli a samozřejmě – že dojeli v pořádku..
Závěrem:
Myslím, že shrnutí letošního Raider srazu popisuji trošku jiným stylem a nejsem si jistý, jestli letošní popis není více osobní. Pokud ano, možná je proto, že se mi sraz líbil, nikomu se nic nestalo a (jako téměř vždy) se díky fajn lidem neudál ani žádný nepříjemný incident. Navíc se nikomu nic nestalo ani na cestách a tak si mohu jen přát, abych předchozí slova nezakřikl a abychom se zase co nejdříve potkali s pohodou, klidem a rozvahou na silnicích a především s dobrou náladou.
Rád bych opět poděkoval všem, kteří dorazili a díky pohodě a dobré náladě přispěli k pohodovému průběhu srazu. Jmenovitě Stanleymu za tradičně velikou nezištnou pomoc s organizací, s rozesláním SMS a výběrem záloh na Slovensku. Dnes již zkušené motorkářce Ditě za pomoc při výběru místa ubytování, Zederovi, Pawukovirekognoskaci rekreačního střediska ještě v době, kdy jsme místo srazu hledali. Zederovi, Lubovi, Pawuukovi, Kaštanovi a opět Stanleymu za standardně perfektní výkon při organizaci kolon, tedy „sršnění“.
Lubovi, Markétě a Jance za pomoc při organizaci bowlingového turnaje.
A speciálně musím opět poděkovat Jance za vstřícnost a trpělivost, kterou se mnou má, když takhle „blbnu“ s organizováním…
No a pokud jsem na někoho zapomněl, tak se omlouvám, jsem už prostě sklerotik.. 🙂
Doplňuji ještě díky všem, kteří se podělili a poslali fotky i videa. Myslím, že mít je takhle uložené na jednom místě je (díky jednoduchosti) dobré. Fotky jsou již na společné galerii z Raider srazů nějaký čas nahrané, pohyblivé obrázky se zatím naloudovat nepodařilo. 🙁 Mají tam na to nahrávání nějaký nový software, který jak se zdá zatím moc nefunguje. Řeším s jejich podporou už přes tři týdny. 😡 Vaše videa však nezapadnou, protože pokud se jim to nepodaří v dohledné době opravit, přejdu normálně na Youtube kanál. 😈 Pokud by to nastalo, napíšu o tom do diskusního vlákna k letošnímu Raider srazu zprávu.
„Zimní setkání Raideristů 2020“
(5.3.2020 – 8.3.2020)
Začátkem března 2020 proběhlo letošní „Zimní setkání“ kamarádů a přátel naší skupiny, při němž nejde o ježdění, ale o to, abychom se setkali s kamarády a přáteli, s kterými jsme se delší dobu (a většinou od loňského roku) neviděli.
Sešli jsme se první březnový víkend, resp. o něco dříve – tentokrát jsme však nezačínali až v pátek, protože akce byla (omylem 🙂 ) vyhlášena již od čtvrtku 5. března do neděle 8. března.
Čtvrtek 5.3.2020:
Ve čtvrtek jsme večer jsme se sešli, většina z nás se navečeřela již cestou, takže jsme po krátkém občerstvení v místním baru „zalezli“ do přidělené samostatné místnosti, kde jsme si sdělili novinky, povídali a vzpomínali. Hlavně jsme se dobře bavili a bylo znát, že se všichni těšíme na blížící se jaro a s ním související motorkářskou sezonu. V té době jsme však ještě netušili, že jsme náš srazík stihli „tak akorát“ – tedy „za pět minut dvanáct“ a ani současná situace bohužel nedává úplnou jistotu, že začneme jezdit na motorkách alespoň v polovině dubna. 🙁
Na večer za námi dorazil Pawuuk, který připravil milé překvapení ve formě „památečnch báněk“ – s logem a datem tohoto zimního setkání.
Celkově nebyl program nebyl nijak organizovaný, takže jsme domluvu na tom, jak prožijeme následující den (pátek 6.3.) nechali na páteční ráno a setkání u snídaně.
Pátek 6.3.2020:
Po snídani jsme dali krátkou „válečnou poradu“, abychom se dohodli, jaké páteční události budeme preferovat. Já jako organizátor jsem měl výpis asi sto padesáti námětů a nápadů v okolí do cca 80 km, počínaje rozhlednami, přes přírodní zajímavosti a různá drobná muzea, až po výstavy, či ZOO. David se Žanetou a také Tonda s Hanou a s dětmi vyrazili do Brna na moto výstavu, jinak však během porady vyšlo najevo, že zbývající většině lidí je víceméně jedno, kam se vydáme. Zvolil(i) jsme tedy variantu návštěvy přírodního úkazu „Kamenné koule“ u vesničky Vidče a následné návštěvy Baťova muzea ve Zlíně, neboť všichni (kromě Janky a mě vloni) v tomto krásném a zajímavém muzeu ještě nebyli. A s ohledem na družnou zábavu spojenou s cinkáním panáků plných dobrého alkoholu jsme rovnou zvolili variantu se „zpožděným odjezdem“ – tedy dohodli jsme se na odjezdu až v 11.00… 😉
Krátce před polednem jsme dorazili do Vidče, kde jsme zaparkovali u Místního úřadu a já jsem šel zjistit, kde že jsou ty krásné kamenné koule z Vidče. Velmi ochotná paní na úřadu mě poslala za starostou, který mi přesně popsal cestu do dvou těsně vedle sebe sousedících nedalekých lomů, vzdálených asi 1.5 km polní cestou. Při loučení ještě dodal, že „lidé koule v lomu různě poškozovali a tak nějaké umístili také hned vedle úřadu – z druhé strany“. Jak jsme záhy pochopili – tato informace byla poměrně důležitá… 😉
Nechtělo se nám do kopců pěšky a tak jsme vyrazili auty a byli jsme rádi, že jsme na cestě neprorazili kola a nepoškodili spodní část aut. Vystoupili jsme a pokračovali „mírným blátem“ za závoru a k velmi blízkým lomům. V prvním nebylo prakticky nic, ale v tom druhém – více zarostlém – měl neznámý včelař několik úlů. Jak jsme zjistili, dostali jsme se do lomů, z kterých zřejmě skutečně všechny kamenné koule v obavách o jejich bezpečnost odstranili. Trošku mě to mrzelo, protože na internetu je spousta pěkných fotografií většího množství kamenných koulí z Vidče… A protože se kamarádi tvářili zklamaně, prozradil jsem jim, že nějaké koule jsou také z druhé strany budovy úřadu, kde jsem se dotazoval na ony lomy.. 😀 Sice si trošku ťukali na čelo, ale nakonec jsme byli rádi, že jsme se prošli. Tedy kromě dvou řidičů, kteří svezli auta zpět na náves k úřadu, zatímco ostatní se prošli pohodovou procházkou z kopce zpět do vesnice. Jaké pak bylo naše překvapení, když jsme na druhé straně úřadu našli několik – ne koulí, ale kamenných šišek… 😆
Náš popolední výšlap jsme tedy nazvali „výletem za koulemi, které svět neviděl“ a protože již většina z nás měla hlad, rozhodli jsme se, že vyrazíme směr Zlín a cestou se najíme ve Slušovicích. Nakonec se nám však nechtělo tak dlouho čekat na oběd, neboť jsme již měli velký hlad a rozhodli jsme se že pro velký úspěch z loňského podzimu opět navštívíme restauraci „U Výchopňů“ ve Vsetíně. Restaurace opět nezklamala – navíc jsme se tam opět sešli s Pawuukem, který nás opustil jen před pár hodinami dopoledne, když musel vyrazit do práce. Tak teď zase vyrazil z práce na oběd – za námi… 🙂
Po výtečném obědě jsme pokračovali do Zlína. Naše kolona dvou aut (vlastně jednoho auta a jednoho mikrobusu) se ve Zlíně na semaforech rozpadla, tak jsme po chvilce telefonického nahánění zaparkovali a vstoupili do recepce Baťova muzea. Já s Jankou jsme expozici shlédli již před rokem a tak jsme se rozhodli navštívit druhou část muzea – tzv. „Baťův výtah“ s vyhlídkou na střeše vysoké budovy v centru továrního komplexu, z které je krásně vidět většina Gottwaldova – pardon – dnešního – bohužel již nikoli Baťova Zlína… Nějak jsem však pozapomněl, že na tuto expozici je nutné být objednán cca pět dní předem… 🙁 Takže jsme se solidárně přidali k většině a koupili si po roce opět lístky do nám již známé expozice. Upřímně řečeno – moc nám to nevadilo, protože výstava je skutečně krásná, inspirující a úžasná. Baťa byl prostě obrovský fenomén a protože jsem v mládí chodil na brigády do (původně také Baťova podniku) ve Zruči nad Sázavoou – mohl jsem zájemcům podrobněji okomentovat způsob výroby obuvi…
Výstavu jsme stihli projít tak akorát do zavírací doby, kdy za námi paní uvaděčky zavíraly dveře. Nám se však na hotel ještě nechtělo, takže jsme se dohodli, že vyrazíme společně na večeři – jak jinak do známého vsetínského Kuku baru… Tento význačný vsetínský podnik je známý nejen fantasticky širokou nabídkou výtečných alkoholických nápojů, které dokonale namíchá sám jeho majitel, ale také obřími a výtečnými hamburgery, které si nakonec většina z nás k večeři objednala. Po příchodu do podniku se několik jedinců drbalo za uchem s tím, že pana majitele již někde viděli – my bystří jsme však věděli, že jsme Pawuuka viděli jen v pátek již dvakrát (ráno a v poledne) a že právě Pawuuk je majitel Kuku baru, který během odpoledne přeběhl z jednoho zaměstnání do druhého, aby během si večera a noci odbyl druhou šichtu.. Když přítomné dámy zjistily, jak je to šikovný a pracovitý chlapec, nejedné z nich zvlhlo oko závistí vůči p. Pawuukové… 🙂
Ale vážně: Pawuukovi role číšníka a míchače skutečně sedí a je vidět, že ho tato činnost baví a naplňuje. Do Kuku baru na nás ještě přijeli mrknout David se Žanetou, kteří však již kvůli práci pokračovali domů. Dorazil také Stano z Popradu (do neděle) a alespoň na večer – Roman z Kopřivnice. Vážně mě těší, že se lidé rádi vidí a přijedou alespoň na chvíli. 🙂
Kolem desáté večer (kdy nás už z Jelenovské naháněli kde jsme) museli jsme vyjet zpět. Večerní program na hotelu byl tentokrát kratší – přijeli jsme pozdě a poněkud unaveni. Přesto jsme si našli čas na posezení na jednom z pokojů, kde jsme ještě krátce poklábosili, lehce popili a zajedli to výtečnými chlebíčky, které dovezla Kika a Bubo (zbyly ještě na další den).
Sobota 7.3.2020:
Tak jako předchozího dne – opět jsme „válečnou poradu“ ohledně následujícího dění nechali až na sobotní ráno.
Malá „osobní“ vsuvka: V sobotu ráno jsem měl skutečně velké dilema: Již cca dva roky jsem si totiž s Ditou a Stanleym sliboval, že bych se s nimi někdy rád svezl na lyžích. Tak nějak „ještě jednou“ a dost možná naposledy. Bral jsem to tak, že by mi bylo ctí svézt se s dobrými přáteli i proto, že oni byli v podstatě hlavní pohnutkou – zkusit se ještě po dvaceti letech na lyže postavit… Doma jsem si sbalil lyžařské rukavice o kterých jsem dlouho ani netušil, že je ještě najdu, dále prastarý šátek, který však byl „památeční“, neboť jsem s ním lyžovával jako mladý „Jůra“, vzal jsem si čepici, kterou jsem neměl dvacet let na hlavě a také prastarou bundu, s kterou již chodím pouze do garáže a to jen když je velká zima… Jako „šponovky“, či dnes módní „šusťáky“ jsem si vzal nepromokavé motorkářské kalhoty – dokonce i s chrániči na kolenou, které mi nešly vyndat…
Mé rozhodování bylo mezi variantou – „vyrazit někam s nelyžaři“, anebo „vyrazit s lyžaři na sjezdovku“… Věděl jsem, že výčitky budu mít vůči oběma skupinám. Ne že bych si připadal tak důležitý, ale většina skupiny „nelyžaři“ byla ze vzdáleněšjších končin a takhle narychlo neměli připravený žádný program, který by mohli během dne absolvovat. Nakonec však u mě zvítězila touha po dvaceti letech a dávno již propadlém instruktorském průkazu znovu si zalyžovat… Proto jsem skupině nelyžařů rychle přes WhatsApp poslal nějaké tipy na sobotní výlet a rychle jsem se oblékl do lyžařského, resp. alespoň v případě kalhot do motorkářského… 🙂 A paráda – nikdo nic nepoznal… 😉
Vyjeli jsme a po necelé hodině jsme dorazili na Kohutku. Bylo to ostatně jediné místo v širokém okolí, kde se dalo ještě lyžovat, byť na technickém, mokrém a těžkém sněhu. Od rána mě věrně doprovázela Janka, která věděla o tom, že si chci lyžování ještě alespoň jednou vyzkoušet. Ostatním jsem řekl, ať jdou napřed, protože já musím ještě zajít do půjčovny pro boty, lyže a hole. Jsou to potvory – odpověděli, že ne, že počkají, protože Tomáše na lyžích po dvaceti letech si fakt nechtějí nechat ujít… 😆 😆
Zkrátím to – Na sjezdovce už na nás čekal opět neuvěřitelně svěží Pawuuk s paní Pawuukovou a malým Pawuučkem, na jehož neustále čerstvé nové mladé Duracellky z nás neměl vůbec nikdo… 🙂 Během dne jsme si všichni pěkně zalyžovali, byť já osobně jsem stál poprvé v životě na carvingových lyžích a celkově jsem si po tak dlouhé době absence připadal jako dřevo.. /-) A čím více jízd jsem absolvoval, tím méně mě poslouchaly nohy… 🙁
Sobota pádila dál a protože jsme byli obě skupiny domluveni na „uzávěrce dne“ ve výtečné Vizovické čokolatérii (známe z loňského roku), odpoledne jsme se sbalili a vyrazili. Já s Jankou dříve, protože mi končila doba půjčovného, chtěl jsem se na hotelu převléknout a také jsme museli nabrat Babušu, která si v mezitím dopřávala odpočinku ve wellness, bazénu a v sauně. Ostatní se ještě na Kohutce naobědvali a všichni jsme si dohodli sraz ve Vizovicích v čokolatérii, u které jsme ani nečekali, že by měla zklamat… 🙂 Takže jsme se tam před zavírací hodinou stihli sejít prakticky všichni – jak ze skupiny „A“, tak i ze skupiny „B“… 🙂
Navíc za námi dorazil Petr s Markétou a bylo prima, že se k nám přidali ještě i na hotel, alespoň na chvíli na večerní potlach. Ačkoli osobně svátky, ani narozeniny „nedržím“, nijak neprožívám a spíše se snažím na sebe neupozorňovat, chtěl bych opět osobnější vsuvkou poděkovat všem za přání k svátku a obdržené dary. Internet a obecně různá dnešní sociální média sice svátky zobrazují, ale osobně jsem slepý a tyto věci nevnímám. Tím více obdivuji lidi, kteří si ve shonu dne vzpomenou jen tak z vlastní hlavy.
Na to, jak jsme byli unaveni, vydrželi jsme povídat ještě docela dlouho po půlnoci. Postupně jsme se však (nikoli společensky! 🙂 ) unaveni vytráceli do pokojů…
Neděle 8.3.2020:
Jak to tak bývá, poslední den je den loučení. Po snídani již nebyla žádná porada, jen obvyklé vtipkování a potom následné balení a loučení. Ačkoli v Jelenovské nebyla skutečně ani muška, věrný Pawuuk za námi dorazil alespoň na krátký stolní fotbálek před recepcí hotelu a poté naše skupinka „posledních věrných“ vyrazila do Vsetína na už úplně závěrečnou kávu do Kuku baru. Potřebovali jsme také probrat nějaké nápady na letní aktivity (mj. úvaha o vícedenním výletu na Šumavu) a tak jsme si na místě povídali alespoň o možných termínech a místech, která bychom chtěli navštívit.
A pak – už jen poslední loučení a rozjezd domů. S Jankou jsme to měli ještě o pár kilometrů dál, než kluci z východního Slovenska a domů jsme dorazili kolem šesté večer. Původně plánovanou zastávku v Brně na Motovýstavě jsme tak vzdali. Údajně však prý stejně moc nebylo o co stát.
Závěrem mohu jen zopakovat, že letošní Zimní setkání opět považuji za příjemné zpestření dlouhé zimy. Mohlo by se zdát, že volba jeho termínu není „v polovině zimy“, když se jaro blíží mílovými kroky a počasí k prvním vyjížďkám již dlouho svádí… Jak jsme však zjistili pár dní po našem návratu domů (ještě dříve, než jsem měl možnost sepsat tento příspěvek) – letošní astronomická zima již sice skutečně končí, není však zdaleka jisté v které fázi „neježdění“ se aktuálně nacházíme… 🙁 Korovirus v současnosti bohužel řádí, opatření vlády jsou striktní a můžeme jen doufat, že jsme březnovým srazem bez motorek skutečně neprožívali polovinu „zimního období“ nečinnosti.
Snažme se tedy být optimisté a mít stále dobrou náladu. Podobně jako na letošním Zimním meetingu.
Díky všem za účast a dobití baterií! 🙂
Vlákno k této akci je stále živé, čili lze o ní dál diskutovat. Ale ze Zimního setkání Raiderůstů 2020 je k dispozici také tato galerie a další fotky mi poslala Babuša, proto jsem také pro její obrázky vytvořil samostatnou galerii. A je vidět, že mobil jí fotí lépe a Babuša si také všímala věcí, kterých si já jako mužský vůbec nevšímám… 😉
Pokud by měl někdo nějaké další fotky, neváhejte je poslat – rád je zveřejním v galerii a jako vždy – s označením jejich autora.