Minulé akce – 2019


„Zimní setkání Raideristů 2019“

(8.2.2019 – 10.2.2019)

Během letošního druhého únorového víkendu probíhalo „půlení“ zimy a tedy i „půlení“ doby, po kterou všichni netrpělivě čekáme na dobu, kdy se zase budeme moci svézt na svých strojích.

Akcí „Zimní setkání Raideristů 2019“ jsme tedy vkročili do druhé poloviny tohoto čekání. Přesněji řečeno – jsme již za polovinou období, kdy o normálním svezení na motorkách jen sníme. Většina z nás jezdila naposledy v říjnu, či začátkem listopadu a od té doby počasí neumožňovalo svezení ani „okolo komína“… Máme však za sebou listopad a prosinec loňského roku, leden roku letošního a k tomu také část února. V průběhu března – záleží na počasí – začnou totiž první otužilci vyvážet své krásky „mezi lidi“. Koncem března snad již bude z cest spláchnuta sůl, která která motorkám hodně škodí a pak začne duben, a s ním i vytoužená sezóna..

Naše „půlení“ tak bylo i oslavou, že se toto pro nás krásné období rychle blíží.

 

Pátek 8.2.2019:

Účastníci se začali sjíždět již v pátek odpoledne. Vzájemně jsme si telefonovali, kdo už je kde, někteří museli odjet až po páteční práci, jiní jeli dříve, případně si část své práce vyřídili cestou.

Po ubytování jsme se všichni postupně scházeli v hotelové restauraci. Personál byl po dlouhé zimě z tak velkého množství poněkud v šoku a tak během obsluhy vršil jeden zmatek za druhým. Nebylo se čemu divit – až na kuchaře (*) byli všichni pracovníci restaurace úplně noví, čerstvě vyměněni vedením hotelu asi týden před naším příjezdem. A protože na místě měli jakési soustředění místní fotbalisti, obsluhoval tento nový personál neuvěřitelných cca 30-40 lidí… Naštěstí jsme byli plni dobré nálady a radosti ze setkání a tak jsme zmatky personálu přecházeli s úsměvy, žertovali jsme, omlouvající se paní provozní jsme nenadávali a utěšovali plačící servírku.

Bylo proč, protože až se v hotelu objeví skutečně „běžné“ množství hostů, bude mít personál opravdu co dělat. Nicméně do té doby jej snad p. provozní dostane do „provozní teploty“. :-)  Tuto část píši s lehkou ironií a nadsázkou, jelikož nám kromě delšího čekání zmatky až tak neublížily a i díky nim si naši akci budeme dobře pamatovat.. Je fajn, když mají lidé nadhled, pouze nadávat umí každý. (**)

Jedinými více poškozenými byli ti, kteří si večeři objednali mezi prvními, či úplně první. Stano a Jura si navíc neprozřetelně vybrali biftek, ovšem jak se ukázalo – šlo spíše o pomstu kuchaře, který z ledničky vytáhl něco jako podrážky svých bot, léta v mrazáku léta schovávané speciálně pro příležitost své derniéry… Takže zatímco jsme my ostatní spokojeně dojídali, chlapci se nám ztráceli před očima a jejich chřadnutí se ještě víc urychlilo poté, kdy do žvýkání tohoto speciálního „bifťoura“ museli vložit asi desetkrát víc energie, než kterou jim ty podrážky daly.. :-D  Stano navíc onemocněl, když si dlouhé čekání na večeři neprozřetelně zkracoval pitím příliš studeného piva…

Jak to bývá, dobře jsme se bavili až do noci a poslední z nás opouštěli restauraci až kolem druhé hodiny v noci.

 

Sobota 9.2.2019:

V sobotu ráno po snídani se naše skupina „půličů“ rozdělila. Jak jinak – na dvě půlky…. Jelikož si sebou část lidí vezla lyže, vyrazila na lyžovačku na Kohútku, kde si užívali krásného dne, z kterého také pořídili několik fotografií.

Ta „lyžařská“ skupina byla samozřejmě skupina „B“, protože „Áčko jsme byli my“… (viz tento odkaz – čas cca 3.30 – cca 6.30… )

Takže: Druhá „polovina“ – „skupina Á“ (řekněme proto, že byla větší ) vyjela (s mírnou časovou rezervou) na Vizovice, kde jsme měli dohodnutou exkurzi ve známé likérce Rudolf Jelínek. Díky časové rezervě jsme ještě před likérkou stihli krátké občerstvení v místní „čokoládové cukrárně“, „čokolaterii“, v „čokoládovém světě“, prostě každý ať si to nazve podle svého… Ale že tam ale bylo dobrot…

V likérce se většina z nás – kdo ví proč ještě před prohlídkou – začala zásobovat v místní firemní prodejně. Co tam prodávají, je jasné asi každému. Postupně se projevovalo nadšené alkoholové nákupní šílenství, které přerušil pouze nástup na exkurzi…

Hned při nástupu na prohlídku jsme dostali slivovici, dochucenou lipovým medem – prý jediným medem, který netvoří ve slivovici zákal. Byla výtečná…

Prohlídka začala krátkým promítáním, které shrnovalo zajímavou 125-ti letou historii firmy Rudolf Jelínek. Hrůzná byla zmínka, že naprostá většina rodinných příslušníků firmy Rudolf Jelínek včetně žen a dětí zemřela během II. světové války v Osvětimi. Když člověk vidí, kolik skvělých a šikovných lidí muselo takhle odejít, znovu mu dochází tragédie té doby.

i další pokračování prohlídky bylo velmi zajímavé a to především díky paní, která nás provázela a odpovídala na naše zvídavé dotazy. Jak jinak – většina z nich se týkala výrobního programu firmy… Prohlédli jsme si nejen „malou kolonu“ (v které v likérce destilují likéry pro menší zákazníky), ale také většinu areálu, včetně „tanků“, v kterých by prý někteří z nás rádi zůstali „naloženi“ trošku déle…

Podobně jako při návštěvě starobylého Pražského hradu jsme si připadali, když jsme měli možnost nahlédnout do „parlamentu valašského království“. I tam jsme vyslechli zajímavé informace o valašském panstvu a jejich králi. (Ačkoli jsme to tak trošku předpokládali – pána z pražského hradu – krále českého a moravského buranstva jsme nezastihli a ani trochu nám to nevadilo. Pokud byl v tu dobu zrovna „u zdroje“, tak nejspíš dobře naložen právě v některém z tanků… )

Osobně mě zaujal také pohled do kanceláří, z kterého bylo zřejmé, že v této firmě bývá hodně veselo.

Všechno však jednou končí a tak tomu bylo i s naším pobytem v likérce Rudolf Jelinek. Tedy – jak se to vezme – když jsme na závěr dostali na ochutnání další místní „dobrůtky“  – tentokrát hned v několika různých variantách – nákupní šílenství začalo znovu a naplno. Někteří z nás dokonce byli ochotni postavit se do fronty na „metlu lidstva“ podruhé, někteří i potřetí a tak jsme prohlídku likérky ukončovali sice v dobré náladě, ale také až cca o půl třetí odpoledne.

Poté nás („Áčko“) opustila skupinka, která „potřebovala“ být v sobotu večer doma. Nejprve se zdálo, že všichni mají pracovní povinnosti a tak prostě nemohou zůstat s kamarády celý víkend. Že jsou to pracanti jsme si mysleli do doby, než se s námi jeden z nich rozloučil se slovy „Na kolika různých místech chlastáš, tolikrát jsi člověkem“…  Nezbývalo tedy, než tuto podskupinu pracovně nazvat  „Bo“, kde písmeno „o“ neznamená „odpadlíci“, ale samozřejmě „odjíždějící“…

Následně se od „zdravého Áčka“ oddělila další podskupinka – pro přehlednost nazvaná „Bb“. Ta zamířila do zoologické zahrady v Lešné, zatímco my jsme si dojeli do Vizovické restaurace „U Tonků“ na oběd. Po cca jeden a půlhodinovém čekání (kdy jsem byl osobně rozhodnutý, že pokud nedonesou jídlo do deseti minut, tak odcházím), jsme se konečně dočkali(!)  Jídlo donesli přesně minutu před stanoveným nejzazším termínem. Neuvěřitelné. Dalo se to vcelku jíst, ale pachuť z pomalého a zmateného personálu jsme nesmazali. Dost se divili, když jsme se po více než hodině začali připomínat a s poukazem „vždyť máme plnou hospodu“ si málem ťukali na čelo. A asi se dost divili i ve chvíli, kdy jsme po dvojhodinovém martýriu platili – na spropitném nedostali nic…

Pokračovali jsme tedy do Zlína – do Zlínského muzea Tomáše Bati, do expozice slavné (a nejen) obuvnické výroby a také do expozice inženýrů Jiřího Hanzelky a Miroslava Zikmunda.

Za sebe píšu, že „Baťova obuvnická expozice“ byla opravdu fascinující. Baťa byl prostě fenomén. Průmyslník, vlastenec, úžasně pracovitý a současně sociálně smýšlející člověk s obrovskými nápady. V tomto případě se mi o výstavě nechce víc psát, protože tu je skutečně nutné vidět… Zájemci nechť si najdou více času, aby si vše prohlédli a přečetli si i popisky a texty, které jsou součástí expozice. Je opravdu zajímavá.

A to jsme ze zlínského muzea neviděli ani zdaleka všechno, co nabízí. Protože se blížila osmnáctá hodina, seběhli jsme ještě rychle dolů do přízemí, abychom alespoň prohlédli výstavu, věnovanou 100. narozeninám ing. Miroslava Zikmunda. Zdálo se nám, že výstavu organizátoři teprve dotváří, ale i v tomto případě můžeme konstatovat, že naši slavní cestovatelé – ing. Jiří Hanzelka (+15.2.2003) a ing. Miroslav Zikmund byli prostě úžasní. Vždyť jejich reportáže, cestopisy, knihy a filmy hltaly miliony nadšených posluchačů, diváků a především čtenářů. Shodou okolností má právě dnes ing. Miroslav Zikmund 100. narozeniny. Můj obdiv patří oběma a panu cestovateli Miroslavu Zikmundovi přeji vše nejlepší, pevné zdraví a stálé nadšení a optimismus, který kolem sebe šíří.

A jeli jsme dál – z muzea jsme krátce po šesté zašli do kavárny „Továrna“. Ta však již bohužel zavírala, a protože jsme se už nechtěli moc zdržovat, naskákali jsme do aut a vyrazili zpět na místo našeho ubytování – do Valašských Klobouků do hotelu Jelenovská.

Po „před objednané“ večeři jsme chvíli poseděli v restauraci, abychom se následně přesunuli do „zasedačky“ a na připraveném projektoru jsme si promítli krátkou prezentaci z výletu do Transylvánských Alp.

Původně měl fotografie a videa prezentovat jiný Raiderista – nováček z Plzně, který však svou účast odřekl a tak musím na tomto místě velmi poděkovat Stanleymu, který svého času navštívil stejné končiny a měl tu smůlu, že jsem o této jeho cestě věděl.. ;-)  Ještě jednou tedy velký díky Stanleymu, který mě nenechal ve štychu a připravil zajímavou prezentaci!

Po dalším kole v restauraci jsme se na krátkou dobu přesunuli do „wigwamu č.104“, který se na krátkou dobu stal místem setkání ochutnávačů toho, „co dům dal“ – tedy „co kdo dovezl“… Nebylo to sice úplně košer vůči hotelu, ale každý se chtěl něčím pochlubit a jelikož jsme všichni byli za celý den unaveni – po krátkém potlachu jsme zamířili do svých pokojů.

 

Neděle 10.2.2019:

V neděli ráno jsme během snídaně přemýšleli, co dál? Domů se nechtělo asi nikomu a kromě pár výjimek, které domů spěchaly kvůli práci a dalším povinnostem – rozhodli jsme se po krátké rozpravě vyrazit ještě do 28 km vzdáleného „Prvního valašského motomuzea“.

Cesta trošku připomínala kolonu motorek – tedy až na to, že se v osmi autech tísnilo trošku víc lidí. :-)  Během ní zastavili dvě poslední auta pomahači a chrániči. Asi měla ta dvě poslední auta moc velký rozestup… :-D  Na oba postižené jsme o pár kilometrů dál počkali (mezitím dýchali, ale naštěstí nic nenadýchali) a po krátkém zdržení jsme pokračovali až na parkoviště (točnu autobusu) u motomuzea.

Prohlídka byla poněkud studená, ale o to vřelejší bylo přivítání panem majitelem, a jeho vyprávění o mnoha krásných a zajímavých vystavených kouscích sbírky. Ti, kteří si to mohli dovolit, byli dokonce pánem pohoštěni slivovicí na zahřátí. P. Tomanec sbírá nejen motorky a spousty historických náhradních dílů a motorů, ale také traktory, velorexy, sajdkáry, stará auta, heligonky, přílby, žehličky a další historické předměty denní potřeby. Prostě vše staré a krásné s duší, co by možná mnoho z nás i vyhodilo… Asi největší láskou sběratele je jeho nádherně zrestaurovaný autobus Škoda 706 RTO Lux, nad kterým zaslzí oko nejednoho pamětníka… Ten jsme bohužel neviděli, protože ho pán přes zimu opečovává v garáži, ale můžeme jej vidět na různých tematických akcích. A ve fotogalerii je vidět alespoň jeho obrázek z kalendáře.

A tak se přiblížil i konec našeho společného víkendu… :-(  Na točně – na konečné zastávce autobusu v Senince jsme se rozloučili, nasedli do aut a postupně se rozjeli k domovům…

A další „půlení“ je za námi… Máme jsme tak za sebou další akcičku plnou povídání, legrace i návštěv zajímavých míst – tentokrát automobily. Zvláštní – skoro jako by ty motorky ani nechyběly…

Se slovy „ahoj, bylo to prima“, nebo „už aby zase bylo teplo a začala sezóna“…

Jako pořadatel děkuji účastníkům, že si dovezli prima náladu a vytvořili skvělou atmosféru. Drobné nedostatky byly tentokrát spíše na straně hotelu, než na straně organizátora, ale vždy je dobré dívat se na svět s určitým nadhledem.

Pokud omluvíte nepříliš kvalitní fotografie z mobilu při umělém osvětlení (díky čemuž často starší Samsung neostří – na rozdíl od utra moderního Samsungu Martina ), můžete nahlédnout do galerie k této akci. Na jejím konci je také několik videí ze sobotního potlachu, u kterých sice majitel kamery zapomněl ke kameře připojit externí mikrofon, ale možná to vlastně je dobře… :-D  Každopádně snad i ta videa osvěží účastníkům náladu sobotního večera.

Další fotografie poskytl Adam s Martinem. Zbývajících několik fotografií jsem dal do společné galerie a děkuji všem fotografům, kteří mi poskytli fotky ke zveřejnění.

Kdo se bude chtít vyjádřit k tomuto zimnímu víkendu, může tak učinit také na DISKUSI k tomu zřízené…

(*) kuchař pro změnu skončil v sobotu 9.2…. 

(**) Asi bych měl dodat, že hotel byl jinak pěkný, pokoje hezké a uklizené. V hotelu je i další vybavení (např. bazén), který nakonec díky nedostatku času využilo jen minimum z nás. Paní provozní se ještě i při našem odjezdu omlouvala za páteční zmatky a já si myslím, že ačkoli na něj budeme vzpomínat – není třeba ten pátek nějak víc řešit…