Minulé akce – 2019

 

 


Tuningová

(27.10.2019)

Neděle 27.10.2019 byla krásným dnem před pondělním svátkem (28.10.) Proto byla narychlo zorganizována vyjížďka s názvem „Tuningová“.

S ohledem na neustále se měnící předpovědi počasí byla vlastní akce naplánována opět na poslední chvíli. Tentokrát měla většina pozvaných již svůj program – kromě využití prodlouženého víkendu již mnoho lidí mělo v plánu mj. návštěvu hřbitovů – v předstihu Svátku všech svatých. Bylo nás tedy skutečně jen několik. (*)

Byl však krásný den a tak jsme si i toto svezení moc užili. Poté, co jsme vyrazili s Hodinářem z prvního bodu trasy – z Mladé Boleslavi – vzali jsme to zrychleným přesunem po dálnici D10 až do Prahy. Ne, že by nás to bavilo, ale cestou bylo (a ještě nejspíš je) několik uzavírek a objížděk…

V Praze krátká zastávka na snídani s kávou v KFC na Černém Mostě a pak už jen krátký přesun na výstavu motorek. Báli jsme se, jestli to nebude nuda, ale bylo to fajn, pěkné a zajímavé. Až na to horko, neděle 27.10. byla skutečně hodně teplá…

Po výstavě jsme na Průmyslové nabrali Marcelu a Vaška. Museli jsme projet kousek skrz Prahu, abychom se dostali na Jesenici a přes Jílové u Prahy opět do hezkého Posázaví na Týnec nad Sázavou a Benešov. Po natankování v Benešově jsme se sklouzli na Divišov a přes Šternov na Tichonice a Kácov. Je tam nový asfalt a ty zatáčky jsou tam prostě krásné… Z Kácova pak na Zbizuby, Podveky a přes Rataje nad Sázavou opět nádherným lesním úsekem přes Talmberk do Sázavy a na kraj Stříbrné Skalice na „Marjánu“ na oběd..

Dny jsou však již extrémně krátké a protože v neděli byl již (bohužel) zimní čas, museli jsme vyrazit alespoň ve tři odpoledne, abychom všichni dojeli domů pokud možno za světla… Podařilo se to s asi desetiminutovým zpožděním, svezli jsme se přes Stříbrnou Skalici do Jevan. Nás pár se postupně oddělovalo, až jsme s Jankou a Hodinářem jeli sami na Štíhlice, Doubravčice a Český Brod. V Bříství se oddělil Hodinář a zamířil po dálnici na Hradec domů a my jsme (s objížďkou přes Velenku) sjeli do Milovic, kde jsme na lince pořádně na zimu umyli motorky… (**) Bylo to ideální, protože nám zbývalo posledních cca 30 km do Mladé Boleslavi, takže krásně se lesknoucí stroje dobře uschly..

A to je konec letošní pohádky.  Jak je vidět na krátkém videu v galerii – s vystavovatelem od stánku Royal Enfield jsme se lehce snažili pozlobit Janku, když jsme jí dali „bojový úkol“ nakopnout klasickým způsobem bez startéru motorku… Vytřela nám zrak – motorku bez problémů nakopla na třetí pokus… :-D  Asi někde trénovala a já už pochopil, proč se jí v noci ze spaní občas škube nožička…. Prostě motorkářka každým coulem… Jinak jsme moc fotek nedělali, v galerii je jen pár fotek letošních několika „posledních mohykánů“ před rozjezdem domů…

Diskuse k této vyjížďce asi zůstane nerozvířena, podobně jako diskuse ke každé menší akci. :-)  Každopádně poslední říjnová neděle byla krásná a také výstava se nám líbila, takže se narychlo svolaná vyjížďka i přes minimální účast a krátký den povedla.

(*) Při organizování budoucích akcí a vyjížděk předpokládám napříště jejich zveřejňování s rozumným předstihem s tím, že v případě zrušení, či přesunutí akce na jiný termín z důvodu počasí to bude oznámeno na stránkách vždy nejméně 24 hodin (pomocí vyskakovacího okna)

(**) Obávám se, že pokud nebudou nasolené silnice, tak stejně budeme jezdit i v zimě, alespoň já tedy nejspíš ano…


Říjnové zabublání, aneb „Výlet i pro zmrzlíky“ 

(10.10. – 13.10.2019)

Jak jsme si vyzkoušeli, akce Říjnové zabublání, aneb „Výlet i pro zmrzlíky“ poplatná svému jménu nebyla.

Bohužel? Samozřejmě bohudík!!! :-)  Pro pěkné svezení na motorkách bylo pro nás počasí klíčové…

Poté, co jsme nejméně týden před ní několikrát denně kontrolovali nejčerstvější předpovědi počasí a poté, co jsme ve středu kolem poledne vyhlásili tu „jedinou správnou variantu“, užili jsme si trošku čtvrtečního mokra, abychom měli stále na paměti, jak je příroda mocná…

A také jakou jsme měli kliku, protože se většina z nás dešti skutečně vyhnula…

 

Čtvrtek 10.10.2019:

Ve čtvrtek vyrazila „Česká sekce“ tvořená dvěma Raidery (Janka a já) z Mladé Boleslavi. Jelikož se nikdo jiný nepřihlásil, dalo by se napsat „dost zdecimovaná Česká sekce“, ale někdy to tak bývá. Především jsem však díky tomu neplánoval oficiální zahájení trasy v Mladé Boleslavi, ale až v Hradci Králové. Tam se totiž měli připojit Ivo, Olda. Když jsme se sešli a připravovali k odjezdu směr Chrudim a dále, Josef z Chrudimi telefonicky hlásil, že v Chrudimi už čtvrt hodiny lije…

Chvilku jsme uvažovali o změně trasy místo zatáček spíše po „státovce“ (na Vysoké Mýto), ale optimisticky jsme tyto úvahy zapudili. A udělali jsme dobře. Když jsme v Chrudimi nabírali Katku s Josefem, bylo už jen mokro, krásně svítilo sluníčko a my věděli, že máme vyhráno. Předpověď slibovala ještě pás přeháněk kolem druhé severně od Brna, ale věřili jsme, že do té doby dojedeme do Jedovnice na oběd a než se naobědváme, déšť se přežene…

A stalo se – cestu z Chrudimi do Jedovnice jsme dali na jeden zátah, občas jsme těsně unikli od západu se blížící vodě, ale vždy to dopadlo dobře. Až těsně před zastavením v Jedovnici se nám na hledích přileb objevilo několik kapek, to jsme již ale seskočili z motorek, pozdravili jsme se s dorazivšími Evou a Mirkem a utíkali na oběd.. Bylo 14.15 a ačkoli měli v restauraci „U Hastrmana“ otevřeno až od tří odpoledne, pustili nás dovnitř a co víc – umožnili nám objednat si polévku i hlavní jídlo.

Sotva jsme se v restauraci usadili, spustil se déšť, či spíše průtrž… Ale když jsme byli pod střechou a mohli jsme se najíst teplého jídla – moc nám to nevadilo. A díky Meteoradaru jsme věděli, že déšť brzy ustane..

A opět se stalo… Takže jsme se po rychlém fotografování vydali na závěrečnou etapu cesty do Uherského Hradiště. To nás jelo už šest Raiderů a jediná vada na kráse bylo mokro, ve stínu občas i hodně velké. Takže jsme krásné, ale mokré „Buchlováky“, museli projet hodně opatrně…

V Uherském Hradišti jsme byli těsně po šesté. Přivítání s dalšími kamarády, sundání bagáže z motorek, rychlé ubytování a už jsme zamířili do blízké restaurace na večeři a první popovídání…

 

Pátek 11.10.2019:

Ráno jsme měli připravenou trasu a zastávky, dohodnuté předchozího dne. Nijak extra jsme se nestresovali, chtěli jsme vyrazit kolem desáté, ale protože mnoho z nás umývalo motorky po dešti z předchozího dne, vyrazili jsme nakonec před jedenáctou. Měli jsme plánovanou časovou rezervu – jeli jsme do Vsetína, kde byla díky Pawuukovi dohodnuta exkurze v místní továrně Irisa. Um, zručnost a trpělivost místním pracovníkům skutečně nechybí a ne nadarmo se říká „zlaté české ručičky“. (Slovenské samozřejmě taky… ) Některým z nás se prohlídka líbila dokonce natolik, že nakupovali v místní podnikové prodejně ještě ve chvíli, kdy ostatní již seděli na nastartovaných strojích. Skoro to vypadalo, že pro odvoz objednaných ozdob dojednávají kamion, nebo alespoň dodávku…

Pawuukovi musíme poděkovat nejen za exkurzi, ale také za domluvení oběda v nedaleké restauraci. Nevím, jak ostatní, ale já osobně jsem si opravdu pošmákl. Jen škoda, že mě nenapadlo výtečný oběd zdokumentovat. (Nemá někdo z tohoto oběda fotky? )

Páteční trasa pokračovala do Horní Lidče, kde jsme navštívili krásný velký, pohyblivý betlém. Brzy? Ani ne – p. průvodkyně říkala, že betlém je od listopadu prakticky stále plný a tak jsme se časově docela dobře strefili. Ještě několik fotek s obdivovateli našich strojů, svezení p. průvodkyně (a také varhanářky v místním kostele) a už jen chvilka stání s nahozenými motory na kamarády ze „Severomoravské sekce“. Nakonec jsme se jich dočkali…

Pak již co nejrychleji domů, tedy do hotelu. Cestou jsme minuli „Jelenovskou“, kde jsme strávili příjemný čas během našeho zimního setkání. Ale uháněli jsme dál, abychom dojeli za světla a mohli jsme co nejdřív vyrazit do restaurace na večeři a za zábavou…

V restauraci nás večer nepříjemně zaskočili tím, že ji měli uzavřenou z důvodu soukromé akce. Dopředu o tom totiž nepadla žádná zmínka ani při objednávání hotelu, ale dokonce ještě ani před pátečním polednem, než jsme odjeli.

Nicméně jsme se s obsluhou dohodli na obsazení jednoho stolu.. Poté jsme přidali další a tak jsme z pomyslného  písmene „malé i“ vytvořili „velké I“, abychom nakonec obsadili zhruba třetinu restaurace vytvořením „velkého T“.. (a abych nezapomněl: Míro – burčák byl výborný.. )

Pokud se chce někdo podívat, zde je k nahlédnutí páteční trasa vyjížďky.

 

Sobota 12.10.2019:

Předchozího večera jsem pro únavu šel spát poměrně brzy, takže naplánování trasy proběhlo až ráno. Stejně tak i naklepnutí v mapách, rozdělení map na jednotlivé etapy a přeťukání alespoň první etapy do navigace. Další etapy jsem do navigace zadával vždy až před jednotlivými dalšími etapami a stíhal jsem to jen tak tak..

S časem odjezdu jsme se ráno opět moc netrápili, nicméně vyjeli jsme v rozumné hodině kolem půl jedenácté. První část naší vyjížďky mířila do vesničky Bošovice do „Papouščí ZOO“. Po prohlídce a krátkém občerstvení jsme se rozloučili s Josefem a Kateřinou, kteří se museli vrátit domů již v sobotu a poté jsme vyrazili na oběd do Vinařství u Kapličky. Jak polévka, tak i druhé jídlo bylo opět naprosto bezkonkurenční a nezbývá, než opět poděkovat Pawuukovi za zprostředkování tohoto kulinářského zážitku.

Někteří z nás dali ještě rychlou kávu, jiní se prošli na kopeček až ke kapličce, ale po rychlém fotografování jsme vyrazili dál. Po krátké úvaze jsme pokračovali k Archeoparku v Pavlově. V 15.35 již měli vypnuté pokladny a další návštěvníky nepřijímali (otvírací doba do 16.00), takže jsme rychle skočili na motorky a pokračovali do Valtic, kde jsme navštívili místní Muzeum železné opony. Nejen poučná a zajímavá, ale i „připomínací“ expozice, která by měla každému připomenout, v jak relativně dobré době nyní žijeme.

Poté, co se s námi u Kapličky rozloučil Kaštan a po krátké návštěvě se oddělil také Robin s Michalou, v podvečer měl naplánovaný odjezd na rodinnou akci také Pawuuk. Ostatně hlavním důvodem, proč jsem naplánoval návratovou trasu právě přes Dubňany bylo právě vyprovodit ho domů, aby p. Pawuuková viděla, že naše skupina není pro Pawuukův duševní vývoj nebezpečná… 

Už jen příjezd hlomozících motorek vyvolal v ulici pozdvižení. Slezli jsme z motorek, pozdravili se a chvilku jsme si povídali s příslušníky Martinovy rodiny. Po krátkém povídání a občerstvení, které připravila Martinova maminka, jsme však museli vyrazit. Vypadalo to asi neomaleně a nevděčně, ale než jsme sedli na motorky, slunce zapadlo a měli jsme před sebou cca hodinovou cestu zpátky do hotelu v Uherském Hradišti…  Takže ještě jednou děkujeme a omlouváme se za toto „přepadení“…

Průjezd krásnou jižní Moravou a závěr cesty proti krvavě rudému obrovskému měsíci v úplňku, visícímu nízko nad obzorem byl jen symbolický závěr krásné vyjížďky…

Závěr celého dne bohužel již tak idylický nebyl. Po příjezdu na místo ubytování stál u hotelu nám neznámý Raider. Když jsme dorazili na večeři, přišel za námi po chvíli jakýsi „nový“ Raiderista s manželkou? Partnerkou? Nevím. A už na večeři bylo znát, že je to velký „mistr světa amoleta“… Nikdo se nechce na druhé povyšovat, ale s přihlédnutím ke skutečnosti, že se tento „mistr světa amoleta“ ocitl ve společnosti, kde nikoho neznal a aby ho tato slušná společnost vůbec přijala – mohl a měl se ukázat v dobrém světle – bylo jeho chování nepříjemné hned tam.

Vím, kdo dotyčného zval na večerní setkání přátel na jednom z pokojů a tak jako v jiných případech – pokusím se věc namísto nějakého veřejného pranýřování nasměrovat spíše k diplomacii. Proto se tady zmiňuji o možném způsobu, jak se snažit eliminovat eventuální nepříjemnosti.

S neznámým a nezvaným byly problémy i na pokoji, kdy cca půl hodiny po příchodu napadl jednoho z nás, takže jiní z nás okamžitě vystartovali, aby namachrovanému agresorovi jasně vysvětlili, že takhle tedy ne… Víc se mi k tomuto incidentu nechce vracet, protože nás mají spojovat hezké zážitky a nechceme vzpomínat na jednání prudičů a neurvalých hovad. Dotyčný byl vyhozen a poté, co odmítal opustit hotel (bydlel v jiné budově), byl vymeten až za hlavní bránu.

Smutné je, jak nechutně se choval nejen k nám, ale také ke své partnerce. Prostě těžký „boss“… :-(  Bohužel to je něco, co nikdo z nás nevyřeší, protože prostě nejsme schopni spasit všechnu špínu světa. A tak mohu jen doufat, že pokud snad náhodou dotyčná tyto stránky čte, najde odvahu a odejde od šmejda, který si dovolí vztáhnout ruku na ženu…

Zbytek večera proběhl v pohodě, jen je škoda, že byl na čas přerušen tímto zbytečným incidentem.

Koho by to zajímalo, sobotní trasa vyjížďky je k nahlédnutí zde.

 

Neděle 13.10.2019:

Nastala neděle, poslední den, jako obvykle pro asi většinu z nás – smutný.

Po snídani balení, umístění bagáže na motorky, loučení a postupné odjezdy domů. Někdo vyrazil přímým směrem a sám, jiný s dalšími kamarády. Česká sekce“ vyjela v trošku jiném složení, neboť v pátek večer za námi dorazil Airman a v sobotu večer přijela ještě Patricie s Alešem. Josef s Kateřinou byli pryč od soboty a tak jsme se domů vraceli ve složení Patricie, Aleš, Ivo, Olda, Slávek, Janka a já. Na pěkné svezení pořád ještě rozumně velká skupina. Cestu na Blansko a poté přes Vysočinu na Skuteč a Pardubice užili, třebaže to byla letos asi poslední delší jízda.

V Pardubicích jsme natankovali, rozloučili jsme se a poté již Airman odmávl start Oldovi s Ivošem, kteří nás u benzínky opustili jako první a zamířili do Dvora Králové. My ostatní jsme vyjeli za nimi a již poměrně nudnou trasou přes Lázně Bohdaneč jsme pokračovali na Chlumec nad Cidlinou. Cestou se oddělil Slávek a najel na dálnici na Prahu, poté v Poděbradech Patricie s Alešem a zamířili také směrem Praha. Já s Jankou jsme měli ještě kousek cesty přes Nymburk do Mladé Boleslavi.

Jako vždy bych rád udělal nějaký závěr. Myslím, že celkově se naše podzimní setkání více povedlo, než nepovedlo. Jelikož akce byla připravena víceméně „volně“, tedy bez nějakého přesného itineráře, bez dopředu domluvených míst k občerstvení a vlastně i místa zastávek a trasy byla zvoleny tak nějak „těsně před“ – nikde jsme se příliš nestresovali třeba pocitem, že máme skluz.. Na druhou stranu pro mě bylo víc stresující na poslední chvíli vymýšlet trasy, nebo je ťukat do navigace. Ačkoli jsem se snažil, většinou jsem pak již moc nestíhal odpovídat na telefonáty, či SMSky kamarádů, kteří nebyli s námi, ale chtěli se připojit někde cestou. Ono to nebylo lehké, zvednout vždy telefon, když jsem mu nebyl nablízku, anebo odpovědět, kudy pojedeme, když jsem měl cestu v navigaci, řídil jsem, ale místa a časy průjezdů jednotlivými místy jsem neznal, protože nejsem místní… Každopádně při plánování tras a ťukání do navigace mi velmi pomohl Stanley, za což mu také moc děkuji.

Neměl bych zapomenout na sršně, kteří jako vždy skvěle a spolehlivě zajistili průjezd kolony (dokonce i když částí uzavřeného kruhového objezdu projela policie ).  Díky tedy Pawuukovi nejen za skvělou exkurzi, pomoc při zajištění obědů a občerstvení v Dubňanech, ale také za skvělé sršnění, stejně jako děkuji za sršnění Stanleymu a Pepemu (se sršněním pomohl v sobotu večer). Stanleymu také děkuji za veškerou další pomoc a všem fotografům a kameramanům za poskytnutí médií ke zveřejnění…

Pokud jde o výše zmíněný incident – jak s oblibou říkám „každý zápor má svůj klad“… A tak se domnívám, že když už k němu došlo, měli jsme možnost vyzkoušet si v praxi, že jsme jedna parta a že táhneme za jeden provaz ve stylu „jeden za všechny a všichni za jednoho“. Doufám, že tomu tak bude i napříště a pevně věřím, že tomu tak bude vždy.

Všem děkuji za to, že si přivezli dobrou náladu a že si ji udrželi za všech okolností, ať už to byl onen incident, nebo třeba starosti s drobným blouděním.

Osobně se těším, až Vás zase uvidím a doufám, že mi to do té doby rychle uteče.

 

Galerie: Sešly se fotky od více z Vás. Na galerie z Raider srazů máme zřízený celý profil, nicméně fotky z dalších akcí zveřejňuji jako odkazy na galerie tvůrců těchto fotek. Ne každý však používá např. Rajče a ne každý používá nějakou galerii. Mnoho z Vás mi poslalo fotky, abych je zveřejnil já a proto je dávám na jedno místo – galerii, kterou používám s Jankou. S tím, že k fotkám přidávám jména autorů, anebo fotky a videa jednotlivých autorů dávám do samostatné složky. Každopádně děkuji za zaslání fotek a věřím, že jako zavzpomínání pomohou překlenout dlouhé zimní večery…

Abych to zde nevypisoval, zde najdou zájemci odkazy na galerie z akce „Říjnové zabublání“ (a nejen z ní.. ) Děkuji Ditě za poskytnutí dvou fotek do mé galerie (protože jsem nenašel žádnou vhodnou společnou, kde by bylo když ne všichni, tak aspoň maximum účastníků a také žádnou podobnou, kde by byly tak pěkně vyfocené motorky… )

Diskuse kolem této podzimní akce byla poměrně pestrá před i po ní, takže spíše ze zvyku doplňuji, že ji lze nalézt na tomto odkazu.


Na dvou kolech za čtyřkolami

(21.9.2019)

V sobotu 21.9.2019 proběhla vyjížďka Na dvou kolech za čtyřkolami.

Přestože byla akce naplánována skutečně „za pět minut dvanáct“ – sešlo se nakonec poměrně dost zájemců o společné svezení a alespoň krátký pokec..

Setkání bylo naplánováno v Praze Letňanech na tradičním setkání „amerických kár“. Postupně se tam sjížděli účastníci vyjížďky a také přátelé, kteří tam byli auty (Kilurt, nebo Martina s vnoučkem). V jednom případě dorazili přátelé dokonce vozem, který byl součástí srazu „US kár“ (Patricie s Alešem)…

Uvědomil jsem si, že jsme si měli tolik o čem povídat, že jsem si letos krásné káry ani neprohlédl, ačkoli jsem měl pocit, že jich bylo víc, než v loňském roce. Takže sem mohu vložit pouze odkaz na fotky z loňska…

Kolem jedenácté jsme vyrazili do Posázaví na oběd. Snažili jsme se vyhnout Praze, přesto jsme kouskem cesty hlavní město museli „líznout“. Z Letňan jsme tedy sjeli na Kbelskou a pokračovali na Průmyslovou, kde jsme odbočili na Kutnohorskou směrem Říčany. Tyto nudné a rovné úseky jsme si protrpěli, ale za Mukařovem jsme ve Vyžlovce odbočili na Jevany a projeli pěkný lesní úsek do Stříbrné Skalice, kde jsme si dali výtečný oběd ve známé „Marjáně“… Na oběd za námi dorazili Martina, Beki a Plešoun, kteří se námi později svezli na Kolín a Martina s Bekim až do Poděbrad…

Po obědě nezbývalo již mnoho času a tak jsme se rozhodli, že vynecháme závody buggy a raději se ještě kousek svezeme a vyjížďku zakončíme v Poděbradech na náměstí. Jeli jsme tedy do Sázavy a odbočili přes řeku směrem na Ostředek, Divišov a kolem „Rybiček“ jsme si vychutnali nádherný zatáčkovitý – a především novým asfaltem zrekonstruovaný úsek směrem na Tichonice a Kácov.

V Kácově někteří museli natankovat a po krátké pauze jsme pokračovali na Uhlířské Janovice, Kolín a Poděbrady.

V Poděbradech nás přivítal čekající Rudy s Alenou, všichni jsme si dali zmrzlinu, někteří i kávu a limonádu, ještě jsme krátce popovídali a pak už jsme se museli loučit. V tomto ročním období jsou dny již přeci jen poněkud kratší a nikomu se nechtělo přijet domů za tmy. Takže ještě nějaké společné fotky, Ruda s Alenou vyrazili do Hradce, Martina s Bekim do Chrčic, Mac Hoody s Marcelou a Vaškem do Prahy a Luba, plus já s batůžkem (sousedovic mladým nadšeným do motorek), s Jankou směrem na Mladou Boleslav.

Hrozně rychle to uteklo, ostatně trasa soboty 21.9.2019 nebyla také závratně dlouhá.

Tentokrát každý z nás pořídil fotografií jen relativně málo, snad i proto, že jsme si o to více popovídali.

Nějaké fotky jsou v odkazu na galerie Toma a Janky, další nafotil a také umístil do své galerie Mac Hoody.

Vyjížďka se mně osobně líbila, protože bylo alespoň trošku času popovídat a také počasí vyšlo krásně. Věřím, že pokud k ní bude někdo něco chtít napsat do diskuse, bude na ni mít podobné názory.


5. Česko-Slovenský Raider sraz 2019

(6.6. – 9.6.2019)

Dnešní příspěvek jsem nazval „Ohlédnutí“, protože od akce 5. Česko-Slovenský Raider sraz již uteklo skutečně hodně vody. Původně jsem chtěl nějakou závěrečnou informaci s odkazy vytvořit hned, jakmile bude uzavřeno vyúčtování letošního srazu a předpokládal jsem to do konce června. Nakonec se vše nečekaně protáhlo až do konce srpna… (odkaz na podrobnosti ohledně vyúčtování je na konci tohoto příspěvku)

Letos nebylo mnoho času ani na ježdění, natož na plánování, či sepisování delších zpráv, takže to vezmu pokud možno zkrátka:

 

Čtvrtek 6.6.2019:

Většina lidí se na místě Raider srazu sešla první den akce, což mě potěšilo. Dokonce se nás drtivá většina ve čtvrtek sjela během cca jedné čtvrthodiny.. Když jsme dorazili my – „Česká sekce“ k recepci kempu, stálo tam už několik motorek a ještě po nás přijelo dost lidí, takže najednou bylo před recepcí plno.. (Vlastně bych asi měl napsat „stálo tam už několik Raiderů, protože jak všichni víme – jsou Raidery a pak motorky… :-D   Ale to jen tak někoho popichuji… )

První kamarádi z České sekce se potkali v Hradci Králové, resp. ve Stěžerech (kam jsem byl nucen s Jankou neplánovaně zajet kvůli rychlému servisnímu zásahu na přílbě). Dorazili tam za námi Olda zvaný Sabbath s Ivem, takzvaným Rentiérem…

Po nečekaně delším zdržení (díky kluci za výdrž!) jsme pokračovali k benzínce v Hradci, kde již čekal Airman a také Josef s batůžkem – manželkou Kateřinou. Cestou následovala zastávka v Kostelci nad Orlicí, kde se k nám přidal Hillock taktéž s batůžkem – manželkou Zdeňkou. Dále jsme jeli na Vamberk a Žamberk, ale oproti loňské trase na Raider sraz jsme za Žamberkem odbočili na Pastviny, abychom se mohli kochat krásnou přírodou na Králíky, Hanušovice, Jindřichov, Brannou, Ostružnou a také se dobře najíst v městečku Lipová Lázně. Nedalo mi to, abych si při plánování tohoto přesunu neodpustil průjezd kolem Jeseníku na Červenohorské sedlo. Ve čtvrtek to sice byla teprve cesta na sraz a Červenohorské sedlo jsme jeli od severu, ale tahle trasa je tak krásná, že by byla škoda nevzít to tam tudy…

Pokračovali jsme na Kouty nad Desnou, Velké Losiny a Šumperk, abychom v Zábřehu na Moravě udělali poslední tankování před blížícím se cílem našeho přesunu na Raider sraz v Mohelnici…

Každý z účastníků měl toho dne trasu trošku jinou, nicméně pro zajímavost přikládám odkaz na trasu, jak jsme ji ve čtvrtek projížděli s Jankou od garáže až do Mohelnice. Já jsem pak ještě udělal krátký okruh se Stanleym, Ditou a Pawuukem, neboť jsem si potřeboval prověřit kvalitu jednoho úseku trasy, naplánované na pátek jako trasu naší Spanilé jízdy…

Ve čtvrtek nebylo plánováno otevření baru Stolárna a tak jsme si dali večeři v místní restauraci, zájemci si dali nějaké to pivo, nebo cokoli dalšího „na zub“ a v průběhu večera se šlo postupně spát. Ostatně většina lidí byla unavena po (většinou) dlouhé cestě z různých koutů Čech, Moravy, Slovenska, ale i Polska a Maďarska.

Za tento den bych rád poděkoval recepci kempu, která měla díky mým podkladům pěkně připravený ubytovací plán, Stanleymu, Ditě a Pawuukovi za doprovod při rekognoskaci toho „nejistého“ úseku páteční Spanilé jízdy, a také své Raider woman Jance, která se s pomocí překladače v mobilu neúnavně věnovala dorazivším účastníkům z Maďarska – Joszefne a Joszefovi. Přes celkově (snad) dobrou, či alespoň „rozumnou“ organizaci jsem se samozřejmě já osobně jako organizátor nezastavil, drobných věcí k řešení bylo, je a bude asi vždy hodně, nehledě na to, že jsem se snažil s každým pozdravit a prohodit alespoň pár slov… Jazyková bariéra mezi námi a kamarády z Maďarska byla přeci jen větší, než např. mezi námi a Poláky, ale Janka to celý večer zvládala s grácií hostitele a především s ochotou, což také neumí úplně každý… 

 

Pátek 7.6.2019:

Po nátlaku „sov“ (které si chtěly přispat už v pátek ráno) jsem maličko posunul odjezd na Spanilou jízdu. Podobně jako vloni – na druhou stranu skutečně jen o kousíček, protože čas je neúprosný a nechtěl jsem, aby pak lidé naříkali, že jim Spanilá jízda ukrojila příliš mnoho času z volného dne, kdy se mohli svézt kamkoli dle svých představ…

Po „houfování“ před recepcí a krátkým zopakováním pravidel jsme vyjeli krátce po deváté na páteční Spanilou jízdu. Co k ní dodat? Jako vždy – snažil jsem se ji vést krásnými, ale bezpečnými úseky, po ne příliš frekventovaných silnicích, pokud možno ne po špatných cestách (i když tomu se vždy nedá vyhnout). Také tak, aby trasa nebyla moc dlouhá, nebo naopak příliš krátká, snažil jsem se prostřídat lesy a louky, kopečky a zatáčky, abychom si to zkrátka pěkně užili. Měli by to asi hodnotit druzí, ale za mě byla letošní Spanilka nejpovedenější, kterou jsme zatím kdy zažili. To vše díky úžasným sršňům, kteří neúnavně a skvěle pomáhali hladkému průběhu jízdy.. I přesto, že se sám vůdce kolony občas popletl, občas sršňům zapomněl ukázat, kam se odbočuje a občas neukázal vůbec nic, protože se prostě kochal… Prý výjimka potvrzuje pravidlo… Každopádně sršni byli další světlý bod – vlastně světlé – zařivě žluté a oranžové body naší Spanilé jizdy…

Z páteční Spanilky jsem se snažil natočit nějaká videa a ta jsou umístěna na Rajčeti v dolní části galerie mých a Jančiných fotografií. (Chápu, že záběry z motorky předního jezdce nemusí být až tak zajímavé, jako když je vidět celý „had“ kolony krásných Raidříků, ale holt aspoň něco. Pro připomenutí vyjížďky to snad bude zájemcům stačit, akorát jsem měl nějaký zeslabený mikrofon (nebo ho mám rozbitý?), tak tam to krásné burácení není moc slyšet. Je tam také video z kamery z Jančiny přílby, ale tam není dálkové ovládání, takže je to dlouhé video, které se nahrávalo dokud stačila baterie v kameře.. Ještě jedna drobnost k záběrům z mé kamery: Pootočil se mi objektiv, takže se zdá, že levé zatáčky jsem projížděl jakoby rovně a bez náklonu, zatímco pravé jako Valentino Rossi – pěkně drsně „na kolínko“… Každopádně se na některých místech těch videí může většina účastníků jízdy najít, protože v pátek jsme sršně měli jen dva a tak jsem se jim snažil asi dvakrát pomoci zavírání křižovatek…)

Mohu jen znovu poprosit jezdce, kteří měli kameru, jestli by mi natočená videa poslali, abych je mohl hodit na Rajče do společné galerie z Raider srazů. Samozřejmě ocením i odkazy a někteří z Vás dali své fotky a videa do diskuse, což také oceňuji a je to fajn, že se o ně podělili s ostatními. Každopádně se snažím mít ta videa a fotky v naší společné galerii, zřízené pro Raider srazy, kde se najdou myslím nejrychleji. Pokud to tedy dotyčným nevadí. Jako obvykle – jména autorů samozřejmě zveřejním také.

Zpět k páteční Spanilé jízdě: Ta proběhla po trase Mohelnice, Újezd, Zavadilka, Vranová Lhota, Mezihoří, Chornice, Konice, Březsko, Hvozd, Luká, Slavětín a Bouzov. (Z Bouzova pak ještě krátký úsek na náměstí do Loštic, kde naše páteční Spanilá jízda oficiálně skončila..)

Krásný byl příjezd na parkoviště hradu Bouzov, kde jsme trošku vyděsili psíka paní, která prodávala lístky na parkoviště. (to jsem zaplatil za všechny ze svého a těch 500 si stáhnu z přeplatku vyúčtování). Psíka mi bylo líto, ale od paní jsem si nevzal doklad a věřím, že mu za těch 500 koupila kostičku..

Po zaparkování jsme vyběhli na spodní nádvoří hradu, kde jsme (mám pocit že ne úplně všichni) udělali společnou fotku. Krásný hrad, na kterém se natáčelo několik pohádek (nejznámější asi O princezně Jasněnce…) dokonce některé lákal k prohlídce a tak si zakoupili lístek a po krátkém čekání absolvovali některý z prohlídkových okruhů. My ostatní jsme po občerstvení vyrazili k motorkám a krátkým, ale hezkým úsekem podél Třebůvky jsme se „sklouzli“ do bouzovského podhradí a následně do městečka Loštice, kde byla Spanilá jízda oficiálně ukončena. Zájemci si ještě dali další občerstvení v místní Tvarůžkové cukrárně, protože Loštice jsou jak známo – místem výroby známých Olomouckých tvarůžků, jejichž název a receptura jsou dokonce chráněny Evropskou unií..

V Lošticích na náměstí ještě další rychlé společné focení a pak již rozjezd podle toho, kdo, kam a s kým se chtěl projet. (viz fotogalerie)

Opět jsem pomocí trackeru zaznamenával celou páteční trasu. Po Spanilé jízdě se nás část vydala na Zábřeh, naobědvali jsme se kousek od Šumperku (po šíleně dlouhém čekání… ) a pokračovali jsme na Červenohorské sedlo (tentokrát „odspodu“, tedy od jihu), kde jsme udělali další pauzu. Skuteční nadšenci si pak dali Červenohorské sedlo ještě několikrát nahoru a dolů i přes riziko, že místní policie bude opět dohlížet pomocí dronů. (budu jen doufat, že mi za pár let nebude bzučet policejní dron nad hlavou v bytě, nebo na zahradě.. ). Čas však neúprosně letěl a tak jsme vyrazili zpět na Kouty nad Desnou, tam jsme odbočili z loňska nám již známou zkratkou na Nové Losiny, Jindřichov a Hanušovice, abychom krásnou cestou pokračovali na Kopřivnou a Bratrušov až do Šumperku. Tam u benzinky krátká pauza a poté méně známou cestou východě od řeky Moravy jsme přes Dolní Studénky, Sudkov, Leštinu, Dubicko, Úsov a Stavenice dojeli zpět do Mohelnice.

Večer byla opět volná zábava, někteří popíjeli v místní restauraci, jiní se sešli u ohniště, kde si založili oheň. Na dřevo jsme všichni přispěli v samostatném poplatku a bylo na každém z nás, kdo bude chtít přijít k ohni. Většina z nás se postupně shromáždila v baru Stolárna, na jehož otevření (a též využití projektoru) každý z nás taktéž přispěl. Na tomto místě bych se měl omluvit, protože jsem si sice připravil fotografie a videa z akcí předchozích let, ale teprve v pátek večer na místě jsem si uvědomil (zjistil), že můj notebook HP využívá displayport, zatímco kabel projektoru má koncovku HDMI. Jak popíši níže – nakonec se našel kamarád, který ochotně pomohl a správnou redukci zajistil. U Jirky mě jeho vstřícnost nepřekvapuje.

Za pátek moc děkuji skvělým sršňům Pawuukovi a Stanleymu. Všem pak děkuji za bezchybnou jízdu, díky které jsme si tuto Spanilku pěkně užili. A v neposlední řadě také díky za pochopení s tím konektorem, díky kterému se v pátek nakonec nepromítalo..

 

Sobota 8.6.2019:

Jako každý rok, také sobotní program proběhl podobným způsobem jako páteční den před tím. Někteří lidé už museli v sobotu odjet domů, jiní naopak dorazili, takže se osoby a osazenstvo účastníků trošku obměnilo. Každopádně jsme den zahájili opět Spanilou jízdou a poté následoval volný program.

Před vlastním odjezdem jsme se ještě sešli před ubytovnou, abychom troubením a pořádným „oroštováním“ nastartovaných mašin popřáli batůžku Rosálii – dceři jednoho z nás Petra zvaného Mopeta.. :-)  Myslím, že Rosálce se takové burácivé motorkářské přání s předáním dortu líbilo…

Sobotní Spanilku s obměněnou trasou jsme ještě maličko zkrátili. Jeli jsme tentokrát z Mohelnice přímo do Loštic a pokračovali jsme na Vlčice a Jeřmaň. Bouzov jsme tentokrát těsně minuli a jeli jsme dál na Kozov, Vranovou Lhotu a po trase páteční Spanilé jízdy jsme v opačném směru sjeli zase do Loštic. Tam ještě nezbytné focení, případně cukrárna a následoval rozchod. „Naše skupina“, tedy lidé, kteří se k nám přidali pak pokračovala na Stavenice a Úsov, dále na Medlov a Uničov a poté na Dlouhou Loučku, Rýmařov, Malou Šťáhli a Bruntál. Poblíž Bruntálu jsme jednak natankovali a jednak jsme v okolí hledali vhodné místo, kde bychom se naobědvali. Oběd jsme nakonec dali v Leskovci nad Moravicí, kam jsme z Bruntálu zamířili a po obědě jsme pokračovali na Bílčice, Hořejší Kunčice, zastavili jsme se u v.n. Kružberk. Dále jsme přes Budišov nad Budišovkou, Starou Libavou, Moravský Beroun a Horní Loděnice až do Šternberku. Na místním náměstí si část z nás dala kávu v místní cukrárně a zbytek – věčně nespokojený s nájezdem kilometrů si několikrát opakovaně projel známý okruh Ecce Homo. Nikoho z rodiny Homolkových jsme tam sice nepotkali, ale na našich strojích to byla totální paráda – přestože Raidery nejsou ani konstrukcí, váhou a délkou do ostrých zatáček zrovna stavěné… (A já mohu znovu jen dodat, že i v sobotu se mi povedlo pootočit objektiv u kamery, takže se stále zdá, že jsem levé zatáčky projížděl neuvěřitelně opatrně a pravé naopak v extrémním náklonu.. )

Když jsme se na okruhu trošku vyblbli, připojili jsme k sobě na náměstí „kafíčkáře“ a vydali se na návratovou cestu do Mohelnice. Jako znalý místních poměrů jsem však většinu ještě lákal na grilované makrely, které jsou ve zdejším kraji tradiční pochoutkou zejména o víkendech a v létě… Ze Šternberku jsme tedy jeli na Dolní Mladějovice, Uničov, Medlov a Úsov, ale neodbočili jsme na Mohelnici a pokračovali jsme na Dubicko, Hrabovou a Leštinu. Před místní restaurací již bohužel makrely neměli, protože byly všechny vyprodané. Osobně mě to mrzelo, neboť jsem všem tuto pochoutku vylíčil jako osmý div světa.. Dali jsme si tam tedy alespoň večeři, která byla také velmi chutná… A po večeři už jen dojezd směrem na Zábřeh a kolem Rájce, Zvole, Vlachové a Libivé do Mohelnického kempu…

Tak – a většina Raider srazu byla za námi… V průběhu sobotního večera opět volná zábava. Osobně jsem si jí moc neužil, neboť se začaly kupit různé starosti, kdy např. nově dorazivší lidé nedostali klíče od ubytování, protože paní z recepce byla v úplně jiné části kempu, apod.. Nicméně snad jsme všechny tyto věci dořešili ke spokojenosti a já – ač rozběhaný, snažil jsem se v tom fofru a stresu vyřešit vše, co kdo potřeboval…

Tím volně přecházím k poděkování za Vaše pochopení ohledně toho promítání. Díky těm organizačním starostem jsem celý sobotní večer cca do 22.40 řešil trošku jiné věci. K tomu, abych přinesl notebook a správně nastavil projektor za účelem promítání jsem se dostal až před jedenáctou večer, když už někteří lidé šli unaveni spát. Věřím však, že tohle se napříště podaří bez problémů, fotky i videa jsou připraveny a tak na příští promítání přidám pouze vzpomínky z letošního Raider srazu…

Správnou redukci koncovky k projektoru mi během dne zajistil kamarád Jirka a tak Hollymu děkuji za ochotu a pomoc, neboť v sobotu zajel domů do svého bydliště a odpoledne mi přivezl redukci mezi „packardovským“ display portem a „projektorovým“ HDMI…

Opět musím velice poděkovat sršňům Stanleymu a Pawuukovi. K nim se i přes kratší trasu sobotní spanilky přidal v pátek chybějící Zeder. Opět mohu jen konstatovat, že vše vyšlo tak, jak má a skvělí sršni k tomu přispěli nemalou měrou.

Mám tu ještě jedno zvláštní a trošku víc osobní poděkování nejen za mě, ale i za a Janku: Alespoň někteří vědí, kolik času a starostí obnáší organizace našich srazů. I přesto, že se to pokaždé snažím dělat jednodušeji a jednodušeji než před tím a pokaždé se snažím nepřidávat si více práce, než je nezbytně nutné. Našel se „realizační tým“, který dostal nápad potěšit, či spíše ocenit nás dárkem a snad i nás tak trošku přesvědčit, abychom organizaci dalšího srazu nevzdali Měl jsem totiž po těch letech starostí a někdy i ne úplně dobré, často nulové komunikace ze strany některých Raideristů chuť s pořádáním našich srazů praštit… Obdrželi jsme s Jankou krásná „Raider trika“ – já jako ocenění práce a Janka jako ocenění manželky, která tohle „blbnutí“ manželovi toleruje. A jsme moc rádi, že se najdou lidé, kteří krásným gestem dokáží vyjádřit, že si této práce váží. Dostali jsme také dvě láhve dobrého rumu. Otevřeli jsme je hned na místě, kdy jsme si v pokoji dávali s dalšími kamarády „do frňáku“.. Resp. otevřel jsem jen jednu, protože každý něco přinesl, takže jsme tam toho popíjeli víc a zdaleka všechno jsme nevypili. Slíbil jsem tu druhou láhev dovézt na příští akci, takže ta na nás stále čeká (a zdá se, že je jí už docela smutno… )

Takže dobrá, dobrá – zkusíme tedy zorganizovat nejméně alespoň jeden – tedy 6. Česko-Slovenský Raider sraz… A své díky uzavíráme klasickou hláškou z jednoho dnes již také klasického filmu: Tak my to s Vámi teda ještě zkusíme… (pro neznalé – jde o hlášku v tomto videu v čase 1.40 až 1.50…  )

 

Neděle 9.6.2019:

Nastal konec a opět to strašně rychle uteklo… Jako každý rok bych nejraději nedělní ráno vynechal. Po snídani nastalo balení, loučení a rozjezd domů… Ale i to k tomu patří… Ale protože se mi nechce smutnit, zkrátím alespoň popis neděle. Zkrátka po snídani se lidé postupně loučili a vytráceli. Někteří spěchali hodně a vyrazili brzy, jiní spěchali méně, a tak po rozloučení vyrazili třeba i s dalšími kamarády na cestu domů spojenou s nějakým výletem.

Já jsem se bohužel musel zdržet, kdy jsem čekal na příjezd manažera, s kterým jsem chtěl projít vše kolem našeho ubytování. Tedy nejen klady, ale i zápory, kterých jsem si všiml, nebo na které mě během těch tří dnů a nocí lidé upozornili. Chtěl jsem s ním projít také vyúčtování ( tenkrát 9.6. poprvé…).

Poté, co jsme tyto věci probrali a dohodli se na dalším postupu – zabalili jsme si s Jankou věci a také my jsmě (kolem jedné odpoledne) vyrazili k domovu. Bylo po poledni, měli jsme už hlad a tak jsme si řekli, že se znovu zkusíme Leštinu a pokud budou k mání – dáme si ta, vytouženou makrelu. Vyjeli jsme tedy znovu na Úsov a Dubicko do Leštiny. A vyšlo to – makrely byly a jen nás mrzelo, že po sobotním lákání ostatních jsme si je v neděli mohli vychutnat jen my dva. Ale byly skutečně božské – snad ještě lepší, než jsem si je předtím pamatoval..

Po této dobrotě jsme pokračovali na Sudkov a přes Šumperk si vychutnali další nádherný úsek v okolí Šumperku – kolem Hrabenova přes Rudu nad Moravou do Olšan, a s ohledem na čas jsme pokračovali známou trasou na Bušín, Červenou Vodu, Jablonné nad Orlicí, Žamberk, Vamberk, Kostelec nad Orlicí, Týniště nad Orlicí, Hradec Králové a do garáže v Mladé Boleslavi jsme dojeli přes Hořice, Jičín, Sobotku a Horní Bousov. Koho by zajímal např. ten hezký úsek u Šumperku – zde je odkaz na námi projetou cestu domů.


5. Česko-Slovenského Raider srazu se kromě jiných strojů účastnilo v obou dnech cca 55 – 60 Raiderů, z toho Spanilých jízd v obou dnech cca 40 Raider krasavců (a tím pochopitelně nemyslím řidiče – u nich je krása samozřejmostí… ), protože se někteří lidé nezúčastnili a jiní vynechali první, či druhý den. Víc se mi to počítat nechce, ale zájemci to určitě zvládnou z fotek a videí…

Opět se setkali lidé, kteří se dříve neznali a opět jsem rád, že nedošlo k nějakým zbytečným excesům, provázela nás dobrá nálada, kamarádství a pokud to bylo nutné – při několika případech také ochota pomoci, např. s technikou.

Z mého pohledu se 5. ČSRS vcelku vydařil. Za ty roky jsem si již zvykl, že ne vše se musí podařit na celých sto procent. Mohlo by mě mrzet, že někteří lidé se při odjezdu nepřišli rozloučit, ale chápu, že pokud spěchali a zrovna jsme se v rozlehlém kempu nemohli potkat, nebylo jiného  zbytí. Mrzí mě však, že někdo si nenašel čas alespoň na pozdrav a přivítací podání ruky ani během celých tří dnů. Že šlo v některých případech o osoby na sraz přímo nezvané jen dokresluje trapnost celé situace.

Vím, že na takhle velké akci si nemohou skutečně popovídat všichni se všemi a mnohdy to není možné ani s těmi, s kterými se navzájem známe dobře. Za sebe jsem se snažil s každým dát řeč alespoň krátce. Pokud jsem na někoho zapomněl, tak se omlouvám a věřím, že to napravíme při příštím setkání.

Uvědomuji si také, že jsem letos ani nestihl prohodit nějaký delší rozhovor s kamarády z Polska. Dlouho se nemohli dohodnout, jestli letos pojedou, nebo ne, takže se nakonec moc nedohodli a přijelo jich letos jen několik. O to víc jsem byl rád, že jsem je alespoň viděl a doufám, že příští rok budeme mít zase víc prostoru popít a řádně posilněni i poklábosit, tak jako v r.2018…

Na samostatné stránce uvádím podrobnější informace o vyúčtování Raider srazu.

Shrnuto a podtrženo – ještě jednou díky:

  • Za účast všem, kteří přijeli, přivezli dobrou náladu a nestyděli se přijít a podat ruku;
  • Všem za prakticky bezproblémový průběh Raider srazu
  • Všem, kteří nebyli líní přemýšlet a poslali nějaké náměty na místa ubytování při dalších akcích;
  • Taktéž všem kamarádům za ochotnou a nezištnou pomoc s organizací, ať již byla jakákoli;
  • Kaštanovi za pomoc s ubytováním Vinca;
  • Robertusovi, za pomoc při ubytování Pawuuka (který si nadšeně prodloužil pobyt ještě o jeden den až do neděle.. );
  • Ditě a její rodině za pomoc s přípravou dortu pro Rosálii;
  • Sršňům Stanleymu, Pawuukovi a Zederovi za dokonalou práci při organizaci průjezdů kolony;
  • Mírovi (MiraZ se blbě skloňuje ) za poskytnutí videí ze Spanilých jízd (a také za poskytnutí starších videí, které jsem doplnil mezi videa k promítání na některém z příštích setkání);
  • Lubovi za poskytnutí videí z trati Ecce Homo;
  • Sabbatovi za poskytnutí celé databáze fotek do letošního června, takže ji budu moci také využít při promítání na některém z příštích setkání;
  • Hollymu za pomoc a ochotu při zajištění redukce k projektoru;
  • Osobně pak děkuji všem za toleranci, pochopení a nadhled, když se něco nepovedlo.. (promítání je připraveno, na redukci budu myslet a tak snad proběhne napříště bez potíží);
  • Zvláštní poděkování patří Stanleymu za neochvějnou pomoc a ochotu nejen během toho množství hodin, které jsme trávili při diskusích ohledně připravovaného (a nyní již uplynulého) srazu, ale také za pomoc s možností zasílat zálohy na jeho Eurový účet na Slovensku (které využili kamarádi ze Slovenska);
  • Pawuukovi za nezištné nabídky další pomoci, např. s tím, že na místo dopraví projektor (nakonec jsme toho nevyužili);
  • Za sebe a Janku děkuji „realizačnímu týmu“ za předané dary, které nás opravdu dostaly (a zbytek ještě musíme vypít..:-) );
  • A děkuji také všem, na které jsem snad v poděkování zapomněl (ačkoli doufám, že ne…);
  • Speciální závěrečný dík patří jako obvykle mé Raider woman – jako obvykle za trpělivost a podporu, kterou mě opakovaně zahrnuje…

Opět přikládám odkaz na různé galerie fotogalerií a videí. (*)

(Asi bych to nebyl já, kdyby vše na videích a fotkách bylo O.K., takže jak jsem psal výše – někde mi u kamery nešel úplně dobře mikrofon, jinde jsem měl pootočený objektiv. Ale pro dokreslení atmosféry a připomenutí jízd to snad postačí.. )

Že je také k nalezení Diskuse k Raider srazu 2019 na diskusním fóru je známá věc..

(Ještě znovu k diskusím: Do diskuse může zasahovat a přispívat každý přihlášený účastník. Pokud jde o přihlášení pomocí robustního přihlašovacího jména a hesla – ne všichni si tuto změnu provedli a nyní se na účet bohužel nedostanou. Komu to nejde, nechť se ozve, našel jsem myslím řešení. Každopádně od doby, kdy jsem tyhle změny provedl, odpadly problémy se spamem v diskusích a pro každého uživatele to pořád znamená pouze si složitější jméno a heslo uložit napoprvé v prohlížeči, takže si ho nemusí pamatovat. Ale to je také dávno známá informace… )

 

(*) nejdřív mě trošku mrzelo, že letos se foto a videogaleriemi ozvalo málo lidí, pouze MiraŽ a Luba35 mi ochotně přehráli videa ještě na Raider srazu. Každopádně od lidí poskytnuté odkazy na fotky a videa také nevadí a je určitě v pořádku, že jsou vidět i někde jinde. Jen se snažím tyhle naše „společné“, či „Raiderovské“ vzpomínky umístit na nějakém společném místě, kde budou rychle dohledatelné pro všechny.. A dodávám, že teď – v průběhu září jsem od dalších účastníků obdržel nějaké další fotky a videa, průběžně je zveřejňuji a děkuji!


Poděbrady 2019 – zahájení sezóny

(13.4.2019)

Předpovědi počasí na sobotu 13.4.2019 neslibovaly žádné zázraky. Také odezva zájemců byla tentokrát mizivá. Nicméně všichni víme, že jsou motorkáři a „motorkáři“. Jeden z nás (ale neprásknu který) dokonce napsal SMS, že by moc rád přijel, ale že na motorkách „neexistuje zima, ale pouze špatně oblečený motorkář…“ Takže mi nezbylo než se zeptat, proč se tedy pořádně neoblékne?

S ohledem na počasí jsme tedy vyrazili na tradiční „Zahájení sezóny v Poděbradech“ s jediným věrným (a dobře oblečeným) motorkářem Jankou. V průběhu dne jsme se setkali s dalšími kamarády přímo v Poděbradech. Větší část kamarádů letos ani nejela a ze zbývajících zhruba polovina přijela „civilně“ – tedy například autem. Z pravověrných motorkářů však dorazil např. Ruda z Hradce, s kterým jsme se setkali ještě na benzínce v Poděbradech.

Letošní zahájení sezóny nebylo sice deštivé, ale o to bylo chladnější. Proto i naše přítomnost na místě byla krátká, udělali jsme pár fotografií, potkali se s pár kamarády, dali si kávu a vyrazili jsme domů. Ani na pověstnou zmrzlinu nedošlo… Snad tedy příští rok bude lepší počasí.

Zde je odkaz na galerii ze zahájení sezony v Poděbradech a DISKUSE k této akci je k nalezení zde.


 

„Zimní setkání Raideristů 2019“

(8.2.2019 – 10.2.2019)

Během letošního druhého únorového víkendu probíhalo „půlení“ zimy a tedy i „půlení“ doby, po kterou všichni netrpělivě čekáme na dobu, kdy se zase budeme moci svézt na svých strojích.

Akcí „Zimní setkání Raideristů 2019“ jsme tedy vkročili do druhé poloviny tohoto čekání. Přesněji řečeno – jsme již za polovinou období, kdy o normálním svezení na motorkách jen sníme. Většina z nás jezdila naposledy v říjnu, či začátkem listopadu a od té doby počasí neumožňovalo svezení ani „okolo komína“… Máme však za sebou listopad a prosinec loňského roku, leden roku letošního a k tomu také část února. V průběhu března – záleží na počasí – začnou totiž první otužilci vyvážet své krásky „mezi lidi“. Koncem března snad již bude z cest spláchnuta sůl, která která motorkám hodně škodí a pak začne duben, a s ním i vytoužená sezóna..

Naše „půlení“ tak bylo i oslavou, že se toto pro nás krásné období rychle blíží.

Pátek 8.2.2019:

Účastníci se začali sjíždět již v pátek odpoledne. Vzájemně jsme si telefonovali, kdo už je kde, někteří museli odjet až po páteční práci, jiní jeli dříve, případně si část své práce vyřídili cestou.

Po ubytování jsme se všichni postupně scházeli v hotelové restauraci. Personál byl po dlouhé zimě z tak velkého množství poněkud v šoku a tak během obsluhy vršil jeden zmatek za druhým. Nebylo se čemu divit – až na kuchaře (*) byli všichni pracovníci restaurace úplně noví, čerstvě vyměněni vedením hotelu asi týden před naším příjezdem. A protože na místě měli jakési soustředění místní fotbalisti, obsluhoval tento nový personál neuvěřitelných cca 30-40 lidí… Naštěstí jsme byli plni dobré nálady a radosti ze setkání a tak jsme zmatky personálu přecházeli s úsměvy, žertovali jsme, omlouvající se paní provozní jsme nenadávali a utěšovali plačící servírku.

Bylo proč, protože až se v hotelu objeví skutečně „běžné“ množství hostů, bude mít personál opravdu co dělat. Nicméně do té doby jej snad p. provozní dostane do „provozní teploty“. :-)  Tuto část píši s lehkou ironií a nadsázkou, jelikož nám kromě delšího čekání zmatky až tak neublížily a i díky nim si naši akci budeme dobře pamatovat.. Je fajn, když mají lidé nadhled, pouze nadávat umí každý. (**)

Jedinými více poškozenými byli ti, kteří si večeři objednali mezi prvními, či úplně první. Stano a Jura si navíc neprozřetelně vybrali biftek, ovšem jak se ukázalo – šlo spíše o pomstu kuchaře, který z ledničky vytáhl něco jako podrážky svých bot, léta v mrazáku léta schovávané speciálně pro příležitost své derniéry… Takže zatímco jsme my ostatní spokojeně dojídali, chlapci se nám ztráceli před očima a jejich chřadnutí se ještě víc urychlilo poté, kdy do žvýkání tohoto speciálního „bifťoura“ museli vložit asi desetkrát víc energie, než kterou jim ty podrážky daly.. :-D  Stano navíc onemocněl, když si dlouhé čekání na večeři neprozřetelně zkracoval pitím příliš studeného piva…

Jak to bývá, dobře jsme se bavili až do noci a poslední z nás opouštěli restauraci až kolem druhé hodiny v noci.

Sobota 9.2.2019:

V sobotu ráno po snídani se naše skupina „půličů“ rozdělila. Jak jinak – na dvě půlky…. Jelikož si sebou část lidí vezla lyže, vyrazila na lyžovačku na Kohútku, kde si užívali krásného dne, z kterého také pořídili několik fotografií.

Ta „lyžařská“ skupina byla samozřejmě skupina „B“, protože „Áčko jsme byli my“… (viz tento odkaz – čas cca 3.30 – cca 6.30… )

Takže: Druhá „polovina“ – „skupina Á“ (řekněme proto, že byla větší ) vyjela (s mírnou časovou rezervou) na Vizovice, kde jsme měli dohodnutou exkurzi ve známé likérce Rudolf Jelínek. Díky časové rezervě jsme ještě před likérkou stihli krátké občerstvení v místní „čokoládové cukrárně“, „čokolaterii“, v „čokoládovém světě“, prostě každý ať si to nazve podle svého… Ale že tam ale bylo dobrot…

V likérce se většina z nás – kdo ví proč ještě před prohlídkou – začala zásobovat v místní firemní prodejně. Co tam prodávají, je jasné asi každému. Postupně se projevovalo nadšené alkoholové nákupní šílenství, které přerušil pouze nástup na exkurzi…

Hned při nástupu na prohlídku jsme dostali slivovici, dochucenou lipovým medem – prý jediným medem, který netvoří ve slivovici zákal. Byla výtečná…

Prohlídka začala krátkým promítáním, které shrnovalo zajímavou 125-ti letou historii firmy Rudolf Jelínek. Hrůzná byla zmínka, že naprostá většina rodinných příslušníků firmy Rudolf Jelínek včetně žen a dětí zemřela během II. světové války v Osvětimi. Když člověk vidí, kolik skvělých a šikovných lidí muselo takhle odejít, znovu mu dochází tragédie té doby.

i další pokračování prohlídky bylo velmi zajímavé a to především díky paní, která nás provázela a odpovídala na naše zvídavé dotazy. Jak jinak – většina z nich se týkala výrobního programu firmy… Prohlédli jsme si nejen „malou kolonu“ (v které v likérce destilují likéry pro menší zákazníky), ale také většinu areálu, včetně „tanků“, v kterých by prý někteří z nás rádi zůstali „naloženi“ trošku déle…

Podobně jako při návštěvě starobylého Pražského hradu jsme si připadali, když jsme měli možnost nahlédnout do „parlamentu valašského království“. I tam jsme vyslechli zajímavé informace o valašském panstvu a jejich králi. (Ačkoli jsme to tak trošku předpokládali – pána z pražského hradu – krále českého a moravského buranstva jsme nezastihli a ani trochu nám to nevadilo. Pokud byl v tu dobu zrovna „u zdroje“, tak nejspíš dobře naložen právě v některém z tanků… )

Osobně mě zaujal také pohled do kanceláří, z kterého bylo zřejmé, že v této firmě bývá hodně veselo.

Všechno však jednou končí a tak tomu bylo i s naším pobytem v likérce Rudolf Jelinek. Tedy – jak se to vezme – když jsme na závěr dostali na ochutnání další místní „dobrůtky“  – tentokrát hned v několika různých variantách – nákupní šílenství začalo znovu a naplno. Někteří z nás dokonce byli ochotni postavit se do fronty na „metlu lidstva“ podruhé, někteří i potřetí a tak jsme prohlídku likérky ukončovali sice v dobré náladě, ale také až cca o půl třetí odpoledne.

Poté nás („Áčko“) opustila skupinka, která „potřebovala“ být v sobotu večer doma. Nejprve se zdálo, že všichni mají pracovní povinnosti a tak prostě nemohou zůstat s kamarády celý víkend. Že jsou to pracanti jsme si mysleli do doby, než se s námi jeden z nich rozloučil se slovy „Na kolika různých místech chlastáš, tolikrát jsi člověkem“…  Nezbývalo tedy, než tuto podskupinu pracovně nazvat  „Bo“, kde písmeno „o“ neznamená „odpadlíci“, ale samozřejmě „odjíždějící“…

Následně se od „zdravého Áčka“ oddělila další podskupinka – pro přehlednost nazvaná „Bb“. Ta zamířila do zoologické zahrady v Lešné, zatímco my jsme si dojeli do Vizovické restaurace „U Tonků“ na oběd. Po cca jeden a půlhodinovém čekání (kdy jsem byl osobně rozhodnutý, že pokud nedonesou jídlo do deseti minut, tak odcházím), jsme se konečně dočkali(!)  Jídlo donesli přesně minutu před stanoveným nejzazším termínem. Neuvěřitelné. Dalo se to vcelku jíst, ale pachuť z pomalého a zmateného personálu jsme nesmazali. Dost se divili, když jsme se po více než hodině začali připomínat a s poukazem „vždyť máme plnou hospodu“ si málem ťukali na čelo. A asi se dost divili i ve chvíli, kdy jsme po dvojhodinovém martýriu platili – na spropitném nedostali nic…

Pokračovali jsme tedy do Zlína – do Zlínského muzea Tomáše Bati, do expozice slavné (a nejen) obuvnické výroby a také do expozice inženýrů Jiřího Hanzelky a Miroslava Zikmunda.

Za sebe píšu, že „Baťova obuvnická expozice“ byla opravdu fascinující. Baťa byl prostě fenomén. Průmyslník, vlastenec, úžasně pracovitý a současně sociálně smýšlející člověk s obrovskými nápady. V tomto případě se mi o výstavě nechce víc psát, protože tu je skutečně nutné vidět… Zájemci nechť si najdou více času, aby si vše prohlédli a přečetli si i popisky a texty, které jsou součástí expozice. Je opravdu zajímavá.

A to jsme ze zlínského muzea neviděli ani zdaleka všechno, co nabízí. Protože se blížila osmnáctá hodina, seběhli jsme ještě rychle dolů do přízemí, abychom alespoň prohlédli výstavu, věnovanou 100. narozeninám ing. Miroslava Zikmunda. Zdálo se nám, že výstavu organizátoři teprve dotváří, ale i v tomto případě můžeme konstatovat, že naši slavní cestovatelé – ing. Jiří Hanzelka (+15.2.2003) a ing. Miroslav Zikmund byli prostě úžasní. Vždyť jejich reportáže, cestopisy, knihy a filmy hltaly miliony nadšených posluchačů, diváků a především čtenářů. Shodou okolností má právě dnes ing. Miroslav Zikmund 100. narozeniny. Můj obdiv patří oběma a panu cestovateli Miroslavu Zikmundovi přeji vše nejlepší, pevné zdraví a stálé nadšení a optimismus, který kolem sebe šíří.

A jeli jsme dál – z muzea jsme krátce po šesté zašli do kavárny „Továrna“. Ta však již bohužel zavírala, a protože jsme se už nechtěli moc zdržovat, naskákali jsme do aut a vyrazili zpět na místo našeho ubytování – do Valašských Klobouků do hotelu Jelenovská.

Po „před objednané“ večeři jsme chvíli poseděli v restauraci, abychom se následně přesunuli do „zasedačky“ a na připraveném projektoru jsme si promítli krátkou prezentaci z výletu do Transylvánských Alp.

Původně měl fotografie a videa prezentovat jiný Raiderista – nováček z Plzně, který však svou účast odřekl a tak musím na tomto místě velmi poděkovat Stanleymu, který svého času navštívil stejné končiny a měl tu smůlu, že jsem o této jeho cestě věděl.. ;-)  Ještě jednou tedy velký díky Stanleymu, který mě nenechal ve štychu a připravil zajímavou prezentaci!

Po dalším kole v restauraci jsme se na krátkou dobu přesunuli do „wigwamu č.104“, který se na krátkou dobu stal místem setkání ochutnávačů toho, „co dům dal“ – tedy „co kdo dovezl“… Nebylo to sice úplně košer vůči hotelu, ale každý se chtěl něčím pochlubit a jelikož jsme všichni byli za celý den unaveni – po krátkém potlachu jsme zamířili do svých pokojů.

Neděle 10.2.2019:

V neděli ráno jsme během snídaně přemýšleli, co dál? Domů se nechtělo asi nikomu a kromě pár výjimek, které domů spěchaly kvůli práci a dalším povinnostem – rozhodli jsme se po krátké rozpravě vyrazit ještě do 28 km vzdáleného „Prvního valašského motomuzea“.

Cesta trošku připomínala kolonu motorek – tedy až na to, že se v osmi autech tísnilo trošku víc lidí. :-)  Během ní zastavili dvě poslední auta pomahači a chrániči. Asi měla ta dvě poslední auta moc velký rozestup… :-D  Na oba postižené jsme o pár kilometrů dál počkali (mezitím dýchali, ale naštěstí nic nenadýchali) a po krátkém zdržení jsme pokračovali až na parkoviště (točnu autobusu) u motomuzea.

Prohlídka byla poněkud studená, ale o to vřelejší bylo přivítání panem majitelem, a jeho vyprávění o mnoha krásných a zajímavých vystavených kouscích sbírky. Ti, kteří si to mohli dovolit, byli dokonce pánem pohoštěni slivovicí na zahřátí. P. Tomanec sbírá nejen motorky a spousty historických náhradních dílů a motorů, ale také traktory, velorexy, sajdkáry, stará auta, heligonky, přílby, žehličky a další historické předměty denní potřeby. Prostě vše staré a krásné s duší, co by možná mnoho z nás i vyhodilo… Asi největší láskou sběratele je jeho nádherně zrestaurovaný autobus Škoda 706 RTO Lux, nad kterým zaslzí oko nejednoho pamětníka… Ten jsme bohužel neviděli, protože ho pán přes zimu opečovává v garáži, ale můžeme jej vidět na různých tematických akcích. A ve fotogalerii je vidět alespoň jeho obrázek z kalendáře.

A tak se přiblížil i konec našeho společného víkendu… :-(  Na točně – na konečné zastávce autobusu v Senince jsme se rozloučili, nasedli do aut a postupně se rozjeli k domovům…

A další „půlení“ je za námi… Máme jsme tak za sebou další akcičku plnou povídání, legrace i návštěv zajímavých míst – tentokrát automobily. Zvláštní – skoro jako by ty motorky ani nechyběly…

Se slovy „ahoj, bylo to prima“, nebo „už aby zase bylo teplo a začala sezóna“…

Jako pořadatel děkuji účastníkům, že si dovezli prima náladu a vytvořili skvělou atmosféru. Drobné nedostatky byly tentokrát spíše na straně hotelu, než na straně organizátora, ale vždy je dobré dívat se na svět s určitým nadhledem.

Pokud omluvíte nepříliš kvalitní fotografie z mobilu při umělém osvětlení (díky čemuž často starší Samsung neostří – na rozdíl od utra moderního Samsungu Martina ), můžete nahlédnout do galerie k této akci. Na jejím konci je také několik videí ze sobotního potlachu, u kterých sice majitel kamery zapomněl ke kameře připojit externí mikrofon, ale možná to vlastně je dobře… :-D  Každopádně snad i ta videa osvěží účastníkům náladu sobotního večera.

Další fotografie poskytl Adam s Martinem. Zbývajících několik fotografií jsem dal do společné galerie a děkuji všem fotografům, kteří mi poskytli fotky ke zveřejnění.

Kdo se bude chtít vyjádřit k tomuto zimnímu víkendu, může tak učinit také na DISKUSI k tomu zřízené…

(*) kuchař pro změnu skončil v sobotu 9.2…. 

(**) Asi bych měl dodat, že hotel byl jinak pěkný, pokoje hezké a uklizené. V hotelu je i další vybavení (např. bazén), který nakonec díky nedostatku času využilo jen minimum z nás. Paní provozní se ještě i při našem odjezdu omlouvala za páteční zmatky a já si myslím, že ačkoli na něj budeme vzpomínat – není třeba ten pátek nějak víc řešit…