Minulé akce – 2018


Listopadová vysočina

(4.11.2018)

Namísto soboty – tentokrát v neděli vyrazili ti otrlejší (nebo nadšenější? /-: ) z nás na rychlou vyjížďku s názvem „Listopadová vysočina“. Po první „setkávací“ zastávce na místě srazu na náměstí v Poděbradech jsme vyrazili rovnou na místo první pauzy do Trhové Kamenice. Zrychleným přesunem a především „jednoduššími“ silničními úseky, protože v tomto období bývají silnice již skutečně chladnější. Zvláště po ránu, takže už opravdu „není čas na hrdinství“…

Při průjezdu prvním úsekem naší vyjížďky se za Čáslaví postupně začínala objevovat vlhká místa na silnici, za Ronovem již bylo vlhko všude a za Třemošnicí už byly na silnici i kaluže. S ohledem na mokré vlhké listí v některých úsecích jsme tak museli věnovat jízdě opravdu velkou pozornost. Přesto jsme na místo naší první zastávky dojeli přesně na čas.

Během krátké pauzy se od nás oddělil Beky s Martinou, byli jsme rádi, že jsme je alespoň chvilku viděli. V Trhové Kamenici na nás měli čekat další kamarádi. Po chvilce jsme museli vyrazit dál, ale hned při průjezdu náměstím jsme zjistili, že Lachtan, Stresor a Tapír čekali na náměstí, takže stačilo při průjezdu lehce zvolnit tempo kolony a kluci nás po pár kilometrech dojeli.

Etapa z Trhové Kamenice do Polničky přes Hlinsko, Herálec a Cikháj byla taktéž mokrá, ale krásná. Její větší část byla vedena lesy, takže jsme díky probleskujícímu sluníčku a odpařující se vodě projížděli lehkým oparem, který mezi stromy působil „dýmovým“, skoro až tajemným dojmem.

Na oběd v Polničce jsme byli opět na čas. Drobným zádrhelem bylo, že ačkoli jsem zamluvil počet míst k obědu s drobnou rezervou, bylo nás u stolu ještě víc. (Nakonec se vše vyřešilo, jen kdyžtak prosím zprávu o účasti, nebo o předpokládané účasti větším předstihem. )

Oběd byl chutný, porce jako obvykle velké.. Den se však krátil a tak jsme se po jídle bez většího zdržování vydali směrem na Havlíčkův Brod, kde jsme dotankovali. U čerpací stanice se již někteří z nás oddělili a my ostatní jsme pokračovali (po kratičkém kličkování díky uzávěře na výjezdu z Havlíčkova Brodu) Posázavím na Okrouhlici , Světlou nad Sázavou, po úplně nové silnici na Ledeč nad Sázavou, Zruč nad Sázavou a Kácov, kde na nás čekali další přátelé, kteří přijeli autem. Kavárna v Kácově byla bohužel zavřená, a přestože jsme neměli větší skluz, rozhodli jsme se s ohledem na rychle se krátící den vyjížďku ukončit. Rozloučili jsme se tedy na Kácovském náměstí, my s Jankou, Martinou a s Pavlem a Štefanií jsme vyrazili po chvilce na Kolín, abychom si u čerpací stanice v Uhlířských Janovicích dali ještě krátkou pauzu na kávu. A pak už jen rychlé rozloučení a cesta domů. Martina nás doprovodila ke Kolínu, kde se stočila na Prahu a my jsme kolem Nymburka a Poděbrad dojeli s padající tmou až do garáže v Mladé Boleslavi. Večer činil náš nájezd bezmála 353 kilometrů.

Na tomto odkazu je k nahlédnutí naše galerie k této akci, do mlýna přispěl svými fotografiemi také Olda (zvaný Sabbath ) a zde je odkaz na DISKUSI k této vyjížďce.


Vyhlídka k sousedům

(13.10.2018)

Krásné počasí mě přinutilo narychlo zorganizovat vyjížďku a tak jsme 13.10.2018 opět vyrazili na „Vyhlídku k sousedům“. Z Mladé Boleslavi tentokrát malebným údolím z Bakova nad Jizerou na Bělou pod Bezdězem a dále na Doksy a Mimoň. Kousek před Hradčany potrápily jednoho z nás technické potíže jeho motocyklu a tak jsme si dnes užili také neplánovanou lesní zastávku s drobnější opravou.

Pokračovali jsme na Mimoň, Zákupy a v Pekelných dolech jsme si dali první (plánovanou, ale urychlenou) zastávku na lehké občerstvení. Již cestou do Pekelných dolů Toshovi zlobila navigace a po odjezdu na vyhlídku Belveder vypověděla definitivně službu. A tak při další neplánované zastávce nastoupila záložní navigace Trojdy (díky Trojdo ). Zadávání trasy po původně plánovaných cestách i cestičkách a s mnoha odbočkami by nás příliš zdrželo a tak jsme cestu na vyhlídku dál vedli po hlavních tazích. Přesto byla cesta příjemná, asfalt se zdál místy i lehce zahřátý a slunce zalévalo všechny ty žlutočervené odstíny podzimu. Pro umělce by bylo těžké je vůbec namíchat, ale pokud se to někomu podaří, nazývá se to často kýčem… Nám se to však líbilo a spokojeně jsme dojeli na vyhlídku Belveder, kde jsme se rozhlédli, krátce popovídali a udělali několik fotek.

Poté jsme se přesunuli sešupem dolů do Hřenska a po chvíli jsme už parkovali před nám doporučenou restaurací. Pokud jde o mě – oběd byl tentokrát fantastický a předpokládám, že bych tak mohl hovořit za všechny.

S ohledem na pokročilou hodinu a nutnost našeho hlavního navigátora Trojdy dojet do určité hodiny domů, byli jsme nuceni další trasu opět mírně poupravit. Nevadilo to příliš, protože krásně bylo úplně všude. Takže před restaurací ještě rychlé společné foto, poté se od nás oddělil další „spěchálek“ Luba (musel být do 15.00 v Duchcově) a my ostatní jsme už přesouvali krásnými lesy, a zatáčkami mezi skalami z Hřenska na Vysokou Lípu, Jetřichovice, Rynartice a Chřibskou až do Jiřetína pod Jedlovou. Původní tankování bylo sice  plánováno jinde, ale natankovat jsme stejně museli..

Původně jsme měli pokračovat přes Ještěd, Jablonec nad Nisou a Malou Skálu až do Rovenska pod Troskami, ale po krátké tankovací pauze a rychlém občerstvení jsme uháněli na Cvikov, Lindavu a Stráž pod Ralskem, abychom se u Osečné napojili na nám známou (a před týdnem dokonce dvakrát) projetou cestu přes Český Dub a Buřínsko až do Mnichova Hradiště.  Tam už jen krátké popovídání, krátké občerstvení a odjezd účastníků domů.

Opakovat se o tom, jak to byl krásný a pohodový den asi nemá smysl. Však proto jsme ráno vyjeli, když jsme již několik dní věděli, co pro nás příroda a hlavně počasí chystá.

S Jankou jsme ujeli podobnou vzdálenost, jako o týden dříve. Asi nejmenší, protože ostatní účastníci dorazili z větší vzdálenosti. Přesto nás najetých 241 kilometrů těší. Protože nám je už nikdo nevezme..

K nahlédnutí jsou naše galerie a pro případ zájmu je zde také DISKUSE k této vyjížďce.


Podzimními zatáčkami

(6.10.2018)

Vyjížďku „Podzimními zatáčkami“. si užili ti, kteří neměli práci ani jiné povinnosti, a našli si čas na pěkný výlet. S ohledem na krásné počasí, jsem byl překvapen, že nás tentokrát bylo relativně málo, ale o to rychleji a bezpečněji jsme se tentokrát svezli v kratičké koloně bez nutnosti uzavírání křižovatek a o to více jsme měli čas si alespoň trošku popovídat.

Po ránu při relativně příjemné teplotě jsme vyjeli na Mnichovo Hradiště, Mohelnici nad Jizerou a Český Dub, kde jsme se stočili na východ na Hodkovice nad Mohelkou, Malou Skálu a Koberovy, pokračovali jsme na Kozákov, Semily a Horní Sytovou, abychom si udělali první větší (ale po zastávce v Hodkovicích nad Mohelkou celkově již druhou) zastávku. Poté jsme pokračovali na Vysoké nad Jizerou, Příkrý a Železný Brod, Dále na Loužnici a Tanvald a Josefův Důl, až na oběd kousek od Bedřichova. Po poměrně rychlém obědě jsme „sestoupili“ z kopců do Liberce, kde jsme cestou natankovali a pokračovali přes Ještěd, Rozstání a Modlibohov opět na Český Dub, kde jsme se napojili na nám známou cestu na Mnichovo Hradiště, kde proběhla poslední, krátká „loučící“ zastávka. Pak už jen směr Kosmonosy a jednotlivě, či po dvojicích cesta domů…

Opět musím konstatovat, že trasa skutečně krásnými zatáčkami, (většinou) po dobrých cestách s pěkným asfaltem, pod modrou oblohou v záři podzimního sluníčka byla moc hezká. A jako bonus – krásné podzimní barvy, které bychom sami nikdy nenamíchali, ani jako sebelepší malíři… ;-)  (A co teprve zhruba za tři týdny… )

Kdo bude chtít, může se podívat na krásné fotografie krajiny od Verči, nebo též na fotogalerie, kterými přispěl MacHoody, případně Tosha(v Toshově galerii jsou přidány fotky od Vikyho a Janky s laskavým svolením autorů)

S ohledem na místo startu jsme s Jankou tentokrát ujeli nejméně, ale pro nás to bylo (opět krásných) 240 km

Zde je k dispozici DISKUSE k této vyjížďce.


Klobáskofest

(29.9.2018)

V tento slunečný podzimní den jsme si vychutnali nejen vyjížďku, ale také dobroty na akci s příznačným názvem „Klobáskofest“.

Jako místo setkání nám tentokrát sloužilo parkoviště u obchodního centra v Praze Letňanech, kde se již ráno sjížděly krásné „americké káry“ na jejich letošním srazu.

Měli jsme si co povídat a tak než jsme vůbec v rychlosti proběhli kolem nablýskaných vozů a udělali pár fotek, už se nám blížil termín plánovaného odjezdu na první etapu této vyjížďky. Nakonec jsme odjeli s asi půlhodinovým zpožděním. S ohledem na plán jízdy, který s drobnými zdrženími většinou počítá, to však nebyl větší problém.

Abychom se dostali „za řeku“, vedla kratší část naší první etapy Prahou. Projeli jsme Holešovičky, najeli do tunelu Blanka, vyjeli v Dejvicích a pokračovali jsme přes Podbabskou, Suchdol a Černý Vůl na Tuchoměřice, Kněževes, Unhošť, Bratronice a Běleč až do Nižboru. Tam jsme si ve stylové restauraci herce Tomáše Hanáka dali lehké občerstvení. Restauraci naštěstí před časem nezavřel, a tak jsme si pochutnali a zhruba po hodině jsme mohli pokračovat dál na Beroun, Karlštejn, Řevnici, Mníšek pod Brdy, Nový Knín a Slapy až na „slapskou vyhlídku“.

Času nebylo nazbyt a především jsme se těšili na závěrečnou zastávku tohoto putování, spojenou s ochutnáváním různých „soutěžních“ druhů klobás. Na vyhlídce jsme se tedy jen rychle vyfotili a vyrazili jsme na Blaženice, Lešany, Krhanice a Štiřín až do Velkých Popovic, kde jsme krásně stihli odpolední ochutnávání dobrůtek…

Osobně jsem si nejvíc pochutnal na „bůčkové klobáse“, která byla skutečně luxusní a potom také na fantasticky připravených uzených žebrech. Někteří z nás si ještě od soutěžících řezníků nakoupili něco na zub do zásoby, já jsem to však neriskoval, protože vím, že bych to zase hrozně rychle „všechno sežral“…

A pak jen rychlé focení nás – kteří jsme vydrželi až do konce a po jednotlivcích, či skupinkách rozjezd domů. Během dne nás ještě přibylo a tak děkuji klukům, kteří se sami nabídli, že pomohou rychlým a bezpečným průjezdům jako sršni.

Krásný den, krásné počasí, krásné svezení, pěkné zážitky a setkání s kamarády…

Kdo bude chtít, může se podívat na Toshovy fotogalerie, dalšími fotografiemi také MacHoody.

Každý to měl samozřejmě jinak, Tosha s Jankou v sobotu ujeli krásných 307 km

Dojmy, podněty, poznámky, nebo chválu na tuto akci můžete doplnit v této DISKUSI.


Fajny vylet, aneb „Do ostravy za technikou II“

(13.9. – 16.9.2018)

Akci akce s názvem „Fajny vylet, anebo Do Ostravy za technikou II“ mělo z původně přihlášených 17 lidí (12 Raiderů) návštěvou doplnit dalších cca 6 lidí (6 Raiderů). Z přihlášených k ubytování nakonec dva nedorazili, podobně jako dva z avizovaných „návštěvníků“. Jejich účast ovšem bohatě vyvážili další kamarádi, kteří přijeli na dvě, či alespoň na jednu noc, anebo se s námi potkali během vyjížděk. Pokud tedy dobře počítám (a jen doufám, že jsem na nikoho nezapomněl) – nakonec dorazilo celkem 34 lidí, z toho 7 batůžků, čili 27 motorek. Z toho bylo 22 Raiderů (21 Raideristů + 1 Raider woman) a 5 dalších strojů (2 muži + 3 ženy). Nepotkali jsme se všichni v jednu chvíli naráz, a i z tohoto důvodu jsem nemohl v záhlaví článku použít nějakou společnou fotografii úplně všech. Ale i tak to bylo myslím pěkné setkání. Dodávám, že nás přijeli pozdravit také čtyři „noví“ – tedy Raideristé (plus 1 batůžek), s kterými jsme sice již v telefonickém a emailovém kontaktu, ale osobně jsme se viděli poprvé a také tato setkání dopadla dobře. A neměl bych zapomenout ani na dvě naše nové „moto dámy“ – Žanetu, která na svém stroji brázdí silnice již od jara a také Ditu, která měla minulý týden za sebou prvních zhruba 1000 samostatných kilometrů…

— 13.9.2018: Čtvrteční cesta „české sekce“ proběhla vcelku v pohodě. S ohledem na skutečnost, že část „pražské skupiny“ mohla vyrazit až ve čtvrtek dopoledne a další část až následující den, setkali se ostatní nakonec nikoli v Poděbradech, ale až v Pardubicích, aby společně pokračovali na Králíky, Červenohorské sedlo, Kružberk a Nový Jičín. Z Prahy později odjíždějící Míra s Ivem nás dojeli na Červenohorském sedle a všichni jsme společně pokračovali do místa ubytování. Ve Vrbně pod Pradědem jsme dotankovali, a protože se blížily mraky, vyrazili jsme „pro jistotu“ co nejdříve dál. Netušili jsme ovšem, že po cca 300-500 metrech – již za městečkem přijde nečekaně rychle opravdový liják. Co dělat? Sotva jsme minuli konec obce – ale již v nepřehledných lesních serpentinách nezbývalo nic, než pokračovat. Zastavovat a převlékat se v tom lijavci do nepromoků, nebo se na nepřehledném úseku otáčet nepřipadalo v úvahu… Takže zatnout zuby a jet opatrně dál.. Sázka na v dálce se protrhávající oblačnost se vyplatila – za Andělskou Horou přestalo pršet a než jsme přes Světlou Horu a Staré Město dorazili do Bruntálu, byli jsme již skoro vysušení… Po již skoro tradiční zastávce na parkovišti u v.n. Slezská Harta jsme navečer dojeli až do Frýdlantu nad Ostravicí, kde už na nás čekali kamarádi z Moravy a Slovenska.

Program opakovaně organizuji jako „volný“, tzn. že samozřejmě není povinný. Zájemci mohou vyrazit společně na připravenou vyjížďku, anebo si zvolí vyjížďku svoji, či jiný vlastní program.

— 14.9.2018: Páteční ráno vypadalo hodně sychravě a „podzimně“ – mlha s lehkým mrholením z temných mraků neslibovala nic hezkého. Našli se i tací, kteří se nechali přemlouvat k vyjížďce, avšak otrlá většina nakonec k odjezdu přesvědčila všechny…

Část účastníků vyrazila (po odjezdu většiny) po vlastní ose na svůj výlet (mj. i na Pustevny), ostatní vyrazili na jízdu dle itineráře, tzn. do Kopřivnice s volbou návštěvy muzea Tatra Kopřivnice, nebo muzea Old timer. Pro ty, kteří neviděli ani jednu expozici to byla poměrně těžká volba, my ostatní, kteří jsme muzeum Tatry již viděli – vyrazili jsme do muzea Old timer. Ani my jsme nelitovali – muzeum je skutečně pěkné se spoustou zajímavých exponátů.

Z Kopřivnice část kamarádů pokračovala po vlastní ose, my ostatní jsme pokračovali krásnými kopci do restaurace na Kohútce, kde jsme si dali oběd. A co víc, čekali tam na nás další kamarádi (Jozef, Boženka a Martin), kteří se posléze s námi svezli…

Po dobrém obědě (nejčastěji tradiční a vynikající borůvkové knedlíky) jsme pokračovali „dolů“, tedy na jih – na jižní – Slovenskou stranu hranic do Lysé pod Makytou a dále na Púchov. Od pátečního rána jsme trošku bojovali s ujížděním před deštěm – ať to bylo ráno z Frýdlantu, kolem poledne z Kopřivnice do kopců Moravskoslezských Beskyd, nebo později při sjezdu na Slovenskou stranu Javorníků – a vždy nás chytlo doslova jen pár kapek. Po této stránce jsme byli úspěšní celý den.

Také cestou na Púchov se přidali dva další kamarádi Raideristé (Andrej a Stanislav) a doprovodili nás na místo poslední páteční zastávky v Suĺovských skalách.

Po krátkém občerstvení se od nás oddělil Martin, který spěchal na jižní Moravu a my ostatní jsme nasedli na stroje a společně vyjeli na místo natankování do Bytče. Cestou jsme zamávali Jozefovi a Božence a později i Andrejovi a Stanislavovi a těšilo nás, že jsme se s nimi alespoň krátce potkali. Naše další cesta vedla přes Kotešovou, Veĺké Rovné a Turzovku krásným lesním úsekem na Klokočov přes hranici do Starých Hamrů a opět doslova rozkošným úsekem podél vodní nádrže Šance až do Frýdlantu nad Ostravicí.

— 15.9.2018: Sobotní program jsme nakonec trošku obměnili a plánovitě jsme vynechali zastávku s překvapením v Šilheřovicích (využijeme ji třeba někdy příště).

Ráno jsme vyrazili (i když opět ne všichni) do Dolních Vítkovic, abychom navštívili expozici vysokých pecí. Troufám si tvrdit, že expozice zaujala i ty největší technické antitalenty a byla skutečně zajímavá. Poté jsme se krátce a rychle najedli na původně neplánovaném místě – v jídelně přímo v areálu vysokých pecí. Nevím jak ostatním, ale mně tam moc nechutnalo, což samozřejmě dopředu nikdo nemohl tušit. Alespoň to bylo rychlé. 

Po tomto občerstvení jsme vyrazili přímou cestou na letecký den při dnech NATO. Někteří se obávali kolon a poposkakování v nich, ale nakonec jsme to vcelku dali – nejen díky tomu, že jsme byli na dvoukolých strojích, ale také díky našim řvoucím výfukům… Po zaparkování jsme si dohodli sraz ve čtyři hodiny u motorek a dali si rozchod, čehož někteří využili k prohlídce vystavených strojů a jiní k okamžitému pádu do trávy…

Pokud jde o počasí – sobota se ukázala vyloženě teplým dnem a tak již v deset dopoledne, kdy jsme parkovali v areálu vysokých pecí – začínalo být pořádné horko. Přesto se našli sýčkové, kteří opakovaně předpovídali vodu, až nakonec sám náčelník podlehl během leteckého dne jejich tlaku a pod neustálého přivolávání špatného počasí podlehl trudomyslnosti a vyhlásil dřívější návrat z leteckého dne. (což pochopitelně mrzelo nejen jeho, ale i další aviatické nadšence. Díky dřívějšímu návratu se však mohl Tosha ještě krátce svézt s Ditou a podívat se, jak jede její nový stroj a jak to jde samotné řidičce… )

A proto se ptám – „kdo způsobil, že sám náčelník vydával tak zvrácené rozkazy?“ (1.08,18)

(Jisté osoby totiž opakovaně nahlížely na internet a tvrdily „ve čtyři bude pršet“, později „v pět bude pršet“, poté „v pět bude pršet, ale ve Frýdlantu“, aby po příjezdu do Frýdlantu začaly tvrdit, že „pršet bude až v šest“, „po sedmé“, atd… Sýčkům sice nelze upřít, že skutečně pršelo – ale stalo se tak asi až v devět, kdy již byla skoro dvě hodiny tma… )

Klasik to řekl trošku jinak (1.04,40), ale já si naopak myslím, že „jsou chvíle, kdy by se trudomyslní měli popravovat“…

Jak ve čtvrtek, tak i v pátek probíhala na našem setkání večer volná zábava. Stejně tak tomu bylo i v sobotu. Pouze s tím rozdílem, že ve vedlejším sálu se konala svatba, takže obsluha měla mnohem větší honičku a my ostatní jsme čekali na únos nevěsty, kterou do té doby nikdo neviděl. (Zřejmě však nikdo z nás nepostřehl, že ji v průběhu večera unesli, ale protože ji asi nikdo nehledal, nedočkali jsme se a celý večer jsme ji neviděli… )

— 16.9.2018: Nedělní ráno – jak to tak bývá – bylo opět trošku smutnější… :-/  Snídaně, pak rychle věci na motorky a loučení… Výměny kontaktů, sliby, kdy se zase potkáme a pak nahazování motorů a postupný odjezd. (Mimochodem – pro sdílení kontaktů lze použít také tento odkaz, kde budou každému po vyplnění toho jednoduchého „zaškrtávátka“ zobrazeny kontakty na další kamarády, kteří dali své kontakty k dispozici. Pozitivní je, že tyto kontakty nejsou běžnému návštěvníkovi stránek „z venku“ viditelné…)

Část „české sekce“ odjela rovnou přes Polsko s tím, že domů (do Východočeského kraje) to mají takto blíž.

Zbytek „české sekce“ odjela nakonec hromadně a využili jsme (alespoň částečně) původně naplánovanou trasu. K rozdělení mělo dojít až později, jelikož i tato její část měla zájem naobědvat se smažených pstruhů v Polsku. Tato část tedy dala první etapu z Frýdlantu nad Ostravicí do Oder, kde se od nás oddělil Adam s Martinem (díky kluci za doprovod) a kde jsme se s ostatními rozloučili my, kteří již do Polska neplánovali odjet (Dita, Janka a Tosha). V plánu bylo oddělení v Rapotíně před Šumperkem, ale nakonec jsme znovu zastavili ještě v Sobotíně a dohodli se, že všichni natankujeme v Šumperku. (Jelikož jsme se při této zastávce znovu rozloučili, nazvali jsme naše loučení v Odrách „předloučením“ a ranní loučení ve Frýdlantu „předpředloučením“…  ). Po krátké zastávce na natankování v Šumperku (kdy jsme se ovšem s ostatními již neloučili… ) – vyrazili jsme (Tosha, Janka a Dita) již bez čekání na ostatní na oběd do Bludova kousek za Šumperkem. Ostatní se kolem nás po chvilce prosmýkli a jeli dál na Olšany, Jakubovice, Červenou Vodu a Králíky. My jsme se po obědě rozloučili s Ditou (do garáže to měla cca 17 km) a pokračovali jsme taktéž na Olšany a Jakubovice, ale dále na Štíty a krásnou cestou na Lanškroun, Ústí nad Orlicí, Choceň, Holice, Pardubice a Chlumec nad Cidlinou do místa poslední zastávky v Poděbradech. Do garáže v Mladé Boleslavi jsme dojeli právě včas s padající tmou…

Děkujeme všem, kteří podali zprávu o tom, jak dojeli domů a jsme rádi, že dorazili v pořádku. Těší nás, že jste si našli čas na výlet za kamarády i to, že akce proběhla bezproblémově. A věříme, že se zase brzy uvidíme – brzy alespoň s těmi, jejichž dojezdová vzdálenost jim umožní přijet na místa těch několika letos ještě plánovaných akcí…

Zájemci se mohou podívat do fotogalerie z této akce od Toshy a Janky, případně do fotogalerie od Adama a Martina, či do fotogalerie od Oldy, anebo od Dity. Pokud jde o trasy jízd – tu čtvrteční a nedělní měl každý trošku jinak, ale tady je ta čtvrteční a nedělní Janky a Toshy. Většina z nás pak projela tuto páteční a tuto sobotní trasu (mimo krátko projížďky navíc, kterou absolvovala Dita s Toshou).

Pokud chce někdo k uplynulé akci něco sdělit, může tak učinit v DISKUSI k této akci.


Keep respect 2018

(21.7.2018)

Letošní vyjížďka na Keep respect s názvem „Keep respect 2018“ byla pro nedostatek času naplánována jako jednodenní vyjížďka a myslím, že i přes velké horko se díky pěknému svezení povedla.

Oficiální zahájení proběhlo na náměstí ve Zruči nad Sázavou, část zájemců o vyjížďku hlásila, že pojedou rovnou do Kladrub, kde na ostatní počkají přímo na Keep respectu.

S Jankou jsme vyrazili z Mladé Boleslavi přes Nymburk, po obchvatu Kolína přes Kaňk, Kutnou Horu, Černíny a Zbraslavice až do Zruče. Po cca 20-25 minutovém zdržení ve Zruči (nikoli naší vinou) jsme vyjeli do Trhového Štěpánova a Kladrub, kde jsme se krátce zastavili na Keep respectu. I další účastníci vyjížďky měli bohužel zpoždění a tak jsme se nepotkali všichni. I přes čekání jsme prostě museli dál a tak jsme v závěru dne byli rádi, že jsme náš skluz ještě nenavyšovali…

Z Keep respectu jsme tedy vyrazili směrem na Pavlovice a Vlašim, abychom zjistili, že to těsně před Vlašimí uzavřené a do Vlašimi jsme tedy museli dojet objížďkou přes Zdislavice a Bolinku. Ve Vlašimi jsme museli (já a Janka) natankovat. Naštěstí jsme se tam zdrželi jen asi 5 minut a pokračovali jsme na Kondrac a Louňovice pod Blaníkem, dále přes Načeradec, Daměnice, Vilice a Mladou Vožici přes Těchobuz, Jetřichovec a Pacov a Eš až na Kámen, kde jsme si dali pauzu spojenou s prohlídkou místního motomuzea. Protože bylo hodně hodin, zkrátili jsme si původně plánovanou trasu a vyrazili přímo na Pelhřimov. Nejprve jsme se ale v blízké vesnici naobědvali Čížkov a po obědě jsme pokračovali na Starý Pelhřimov (těsně kolem toho Pelhřimova, který nemá žádné krematorium  ) dále na Velký Rybník a Humpolec. Měli jsme ještě v plánu Stvořidla a tak jsme Motorkářské doupě tentokrát vynechali a pokračovali jsme na Světlice, Kejžlice, Dolní Město a Trpišovice až do místa naší poslední zastávky.

Na Stvořidlech jsme si udělali krátkou procházku na okraj Chráněné krajinné oblasti a s ohledem na blížící se večerní hodinu (a především na od jihu rychle postupující mraky) jsme pokračovali na Ledeč nad Sázavou (opět po objížďce) a následně (po krátkém bloudění po ledečském sídlišti, kam nás zavedla navigace) jsme pospíchali na Vrbku, Třebětín, Bohdaneč, Prostřední Ves, Štipoklasy a přes Černíny jsme dojeli až do Kutné Hory Karlova, kde jsme si u Lukyho zmrzlináře dali rozchod. (Bohužel už jsme nestihli Lukyho provozní dobu a tak jsme se otočili a sjeli ještě na benzínku do Kutné Hory, kde jsme se po krátkém občerstvení rozloučili). Ostatní jeli kousek s námi přes Kaňk na obchvat Kolína a my jsme pak s Jankou pokračovali sami na Novou Ves, Pňov, Oseček, Poděbrady a po obchvatu Nymburka přes Krchleby, Luštěnice a Bezděčín jsme dojeli až do Mladé Boleslavi.

Celkově se vyjížďka, spojená se zastávkou na Keep respectu 2018 myslím povedla. V každém případě na pár dní uspokojila naše touhy po výletech na motorce.

Zde je k nahlédnutí Toshova fotogalerie z této vyjížďky, zde  je vidět trasa, kterou jsme projeli (ačkoli ráno na místo a večer domů ji měl každý jinak…)

DISKUSE o uplynulé akci


4. Česko-Slovenský Raider sraz 2018 s návštěvou kamarádů z Polska.

(14.6. – 17.6.2018)

4. Česko-Slovenský Raider sraz 2018 – závěrečná informace je vytvořena ve dvou verzích:

Informace k uplynulému Raider srazu 2018 (česky)

Informacje do przeszłej akcji Raider zlot 2018 (Polski)

 


„JETY, aneb „za vůní kerosinu“

(12.5.2018)

V krásný květnový den jsme si dali poněkud „oddychovější“ vyjížďku s názvem „JETy“, aneb „za vůní kerosinu“. Parádní počasí dalo tušit, že i den se podaří. Ani zdaleka nebyla zima, ale naštěstí ani horko a předpovědi škarohlídů – jakože bude pršet – se samozřejmě nevyplnily. Nechytly nás ani přeháňky a po pečlivém sledování Meteoradaru u Pekelných dolů rozhodl sám náčelník, že se „prosmýkneme“ mezi dvěma bouřkami… I to se povedlo – a kromě pár kapek poblíž Stráže pod Ralskem jsme si vodu neužili žádnou.

Po ranním setkání v Mladé Boleslavi jsme vyrazili rychlým přesunem do Mělníka, kde už na nás u ČP Shell čekala „pražská“ část – Martina, Zdeněk a Slávek. Po krátké pauze jsme pokračovali na Štětí, Litoměřice, Terezín, Lovosice a pěkným úsekem až kousek k Teplicím – tedy na modelářské letiště Suché.

I časově to vycházelo pěkně a v době našeho příjezdu byla právě pauza, takže jsme si mohli jako mnoho dalších zájemců a diváků prohlédnout modely pěkně zblízka přímo na stojánce. Mezitím jsme se průběžně všichni občerstvili pokrmy od dosti otrávené a nerudné majitelky stánku. (Asi ráno vykročila levou nohou… :-)  )

A v pravý čas začala další část leteckého představení. Mnozí z nás byli překvapeni, že vůbec existuje kategorie modelů s pravými – skutečnými tryskovými motory. A co teprve když piloti „nahodili“ a při pojíždění, nebo během motorových zkoušek na dráze před startem – měli jsme možnost vychutnat si tu pravou vůni spáleného kerosinu, který k nám proudil z výtokových trysek překrásných modelů…  Prostě skutečné letiště s nádhernou asfaltovou dráhou, stojánkou, pojížděčkou i spojkami, skutečné tryskové modely, skutečná aviatická atmosféra a navrch nádherné propracované modely z oblasti „vyšší dívčí“, kdy jen samotný nejlevnější tryskový motor stojí od 40-ti tisíc, ty „trošku větší“ kousky stojí bez problémů 100 tisíc i víc. Mnohé propracované modely pak cenově vychází za dva či více Raiderů, k tomu patřičná elektronika, dostatečně velká dodávka na převoz těch obřích krasavců, nadšení, chuť a tisíce hodin práce…. Zmíněný „smrad“, který všem pravověrným voní tak jako nejkrásnější parfém, byl jen poslední třešničkou na dortu při sledování vydařené akce.

Modelářské letiště v Suché je skutečně ukázkový stánek letecko modelářských nadšenců. Po občerstvení, prohlídce modelů jsme se natáhli do trávy a spokojeně sledovali letové ukázky pánů pilotů. A bylo skutečně na co se dívat. Nejen při dokonalých přistáních, ale také při parádních letových ukázkách nám aktéři ukázali, že své stroje mají skutečně „v rukách“…

Itinerář nás hnal dál a tak jsme se kolem druhé hodiny sešli znovu u našich strojů a vyrazili jsme dále. Poděkovat ještě musíme místním organizátorům a pánům, kteří hlídali naše stroje na parkovišti, takže jsme si tam mohli nechat bundy i přílby. Po odjezdu z modelářského letiště jsme  se kousek svezli po „dálnici“ (silnice č.63), sjeli jsme na Hliňany a pokračovali údolím Biliny do Trmic a přes Ústí nad Labem dál údolím Labe až do Děčína. Cesta poměrně jednoduchá, ale díky hezkému počasí a krajině ozdobené širokou řekou krásná. A to i když v Labi bylo minimmum vody s množstvím překvapujících „ostrůvků“ suchého dna. Za Děčínem jsme si vychutnávali údolí řeky Ploučnice a pokračovali jsme na Benešov nad Ploučnicí, Žandov a Českou Lípu, abychom dojeli do Zákup a odbočili na Pekelné doly.

Ty jsme samozřejmě projeli i uvnitř a někteří z nás zde také zaparkovali. Během občerstvení jsme diskutovali o další jízdě s ohledem na v úvodu zmíněné obavy z deště. A tak jsme se po krátké pauze a několika posledních společných fotografiích rozjeli do svých domovů. Naše „pražská a mladoboleslavská část“ jsme jeli na Brniště, Stráž pod Ralskem, Hamr na Jezeře a Osečnou, abychom se přes Kotel a Starý Dub stočili na námi oblíbenou trasu z Českého Dubu do Mnichova Hradiště. V Českém Dubu jsme lehce „pro jistotu“ dotankovali a přes Bohumileč, Podhoru a Mohelnici nad Jizeru jsme projeli Mnichovo Hradiště. Pak už jen pár kilometrů do Kosmonos a Mladé Boleslavi, kde jsme u ČP pořádně dotankovali a následně jsme si dali kávu, poslední krátké povídání a rozchod… J

Opět to měl každý jinak, Tosha s Jankou krásných a spokojených 275 km, plus pěkný zážitek z hezkého dne s pohodovými kamarády.

Od Toshy je zde fotogalerie z vyjížďky „JETy“, aneb „za vůní kerosinu“ od Toshy a odkazy na další fotogalerie (plus videa) budou jistě následovat.

DISKUSE o uplynulé akci


„Železniční“

(28.4.2018)

V sobotu 28.4.2018 proběhla vyjížďka s názvem „Zelezniční“.

Asi po týdnu, kdy se neustále zlepšovaly předpovědi počasí, „skončily“ ve čtvrtek předpovědí polojasného a relativně teplého dne a v pátek předpovědí téměř jasného a ještě teplejšího dne. Nakonec jsme se sešli pod krásnou modrou oblohou, celý den bylo teplo a ti odvážnější z nás, kteří si během dne (a jízdy) svlékli bundy – lehce se i připálili…

Sešli jsme se ráno v sobotu v Brandýse nad Labem „u stíhačky“ a po krátkém povídání jsme vyrazili na první část naší cesty – směr Kolín. Musím se omluvit Zederovi, který v textu pozvánky četl o plánovaném odjezdu v 9.45, zatímco já počítal s odjezdem dle itineráře v 9.15. Skutečně jsem zanechal v textu chybku a na příště se asi vyhnu popisu časů v pozvánkách. Přesto je dobré vždy prostudovat itinerář, tam by to mělo být O.K.. 

Vyrazili jsme tedy na Čelákovice, v Mochově se k nám přidal Jakub s Míťou a krátce jsme se zastavili za Českým Brodem, kde jsme udělali krátkou, specializovanou „holčičí“ pauzu pro naše moto dámy. Mezitím nás tam dojel Medicinman s partnerkou a tak jsme pokračovali poněkud nudnou, ale rychlou cestou na Kolín. Kousek za Českým Brodem jsme „nabrali“ Zedera (který nás díky rannímu nerozumění s časem odjezdu krátce stíhal), potom se přidal před Kolínem „Airman“ Slávek a tak jsme dojeli až k řepařské drážce. Příště si budu muset napsat kdo kdy a kde se přidá, protože jsme před Kolínem profrčeli kolem Eurocycles a tudíž jsme ujeli Ivě a Petrovi.. J Zastávka tam sice nebyla stoprocentně plánovaná, tak nějak jsme s ní původně počítali. Jenže díky pauze u Českého Brodu jsme pak už jen hnali k řepařské drážce… Naštěstí to Petr s Ivou neměli daleko a přijeli za námi chvíli po nás..

U drážky na nás čekali další kamarádi, a protože se objevily hlasy, že si někteří chtějí užít vyhlídkovou jízdu, nakonec jsme po občerstvení a cca hodinovém čekání jeli téměř všichni. A bylo to jiné, ale fajn. Ti mladší mají krásný tip na víkend se svými ratolestmi, ti starší si alespoň užili jízdu a přepadení vlaku během cesty místními cowboys.. J Bylo to zkrátka něco jiného a museli jsme ocenit, jak Kolínskou řepařskou drážku pozdvihli místní nadšenci doslova z popela…

Po návratu jsme udělali společné foto a odfrčeli jsme přes Kolín a Bečváry směrem k další zastávce – na blízkou ZŽZ – Zahradní železnici Zásmucka… Tam jsme se sice tolik nezdrželi, ale také se nám tam moc líbilo a prohlédli jsme si, co vybudovali místní „vláčkoví“ nadšenci. A bylo toho skutečně hodně. Navíc jsme museli obdivovat nadšení a ochotu, s kterou po celý den vozili ve svých (nebo spíše) na svých vlacích spousty spokojených dětí a často i jejich rodičů. No a ocenit krásné a udržované stroje, včetně miniaturní parní lokomotivy, poháněné skutečným a funkčním parním strojem na uhlí – mohou skutečně všichni a nejen znalci a nadšenci. Pánové z ZŽZ jsou opravdoví fandové a rozdávat radost skutečně umí…

Museli jsme však pokračovat dál, protože ve Zruči nad Sázavou – na předposlední zastávce naší trasy jsme měli domluvenou polévku. Zájemci si samozřejmě mohli dát i nějaké další jídlo, ale od počátku jsem doporučoval, aby si zájemci o závěrečný biftek nechali v žaludku nějaké místo.. J Snad všichni poslechli a jak věřím – nelitovali. A tak jsme se svezli kousek po „kutnohorské“, abychom odbočili na Červený Hrádek, Jindice a Uhlířské Janovice, pokračovali jsme na Janovickou Lhotu a Čestín až do Zruče.

Po poměrné krátké pauze spojené s polévkou, kávou a nějakou tou limonádou jsme vyrazili na poslední část naší trasy. Už od Bečvár a hlavně od Uhlířských Janovic jsme si užívali více „přírodních“ úseků. Sice občas s horšními silnicemi, ale o to krásnější pasáže v lesích a mezi polemi. Ze Zruče to bylo ještě lepší: Dali jsme se serpentinami na Chabeřice a Kácov, po jehož projetí jsme krátce využili nové asfaltky směrem k dálnici, ale v Licoměrsku jsme odbočilli na postarší, ale krásnoou zatáčkovitou silničku směrem na Zdebuzeves a Radonice až k „rybičkám“, kde jsme odbočili na hezkou cestou údolí k Ćeskému Šternberku. Dále jsme pokračovali opět zatáčkami do kopců smerem na Otryby a Zalíbenou, kde jsme odbočili vlevo na pěkný lesní úsek směrem na Kozojedy. Po drobné „technické pauze“ v lese jsme pokračovali až do Ratají nad Sázavou, za nimi jsme odbočili na Talmberk a Sázavou a pokračovali jsme na Stříbrnou Skalici a Hradec až k Jevanskému rybníku, u kterého jsme odbočili na krásný lesní úsek do Struhařova. Pak již jen odbočka vpravo na Svojecite a další odbočka vlevo do Klokočné… Celá etapa ze Zruče až do Klokočné byla dle mého názoru moc pěkná a zejména lesní úseky v okolí Ratají, Sázavy, Stříbrné Skalice a Jevan se dle vyjádření některých účastníků moc líbily.

My jsme však (s drobným zpožděním) již parkovali „U Koryta“, anebo – jak říkáme my motorkáři – „U dědka Krkovičky“.. J Pan majitel už na nás čekal a tak jsme vzápětí objednávali různé dobroty „dle vkusu každého soudruha“. Já si dal pěkně prorostlou krkovičku – na počest pana majitele, který v sobotu slavil „kulatých“ 66 let. Moc jsem si pošmákl a nevím o nikom, komu by jím objednané jídlo nechutnalo…

Vše hezké jednou končí a tak jsme se postupně začali vytrácet domů. Někteří (Ruda, Ivo a Olda s kamarádem) směrem na Hradec Králové, další (Martina a Zdeněk, Pavel s přítelkyní a Slávek) na Prahu a my s Jankou, Míťou a Jakubem mířili „na sever“ směrem na Mukařov, Říčany (tankování) a pak ještě kousek společně k Čelákovicím, kde jsme se rozdělili a s Janou jsme to projeli zpátky na Brandýs a Benátky až do Mladé Boleslavi, kam jsme dojeli před devátou večer za téměř úplné tmy.

Každý to měl jinak, my ujeli krásných 330 kilometrů (ani jsme tolik nečekali) a byli jsme spokojení z krásných zážitků a příjemného setkání s kamarády.

Na tomto odkazu mohou zájemci nalézt fotografie z vyjížďky „Zelezniční“. Dále zatím poslali odkazy na galerie Petr a Iva a také Olda, čili Sabbath65. :-). Další fotky poslala Martina a tak jsem je s jejím laskavým svolením doplnil do naší galerie. A s další galerií se připojili také Jakub a Míťa.

DISKUSE o uplynulé akci


„Poděbrady 2018“

(30.3.2018)

V pátek 30. března 2018 byl svátek a v rámci naší akce „Poděbrady 2018 – zahájení motorkářské sezóny“ jsme se začali sjíždět na poděbradské náměstí. Díky volnu jsme s Jankou vyrazili s dostatečným časovým předstihem a tak jsme se cestou stihli ještě zastavit v místě našeho ubytování – v hotelu Jívák. Z motorky jsme odložili pouze batůžek a svištěli jsme do Poděbrad, kde již při našem příjezdu v 15.45 čekal Rudy, Sabbath a Luba s Mírou.

Ačkoli pouze plechovkou – po chvilce dorazila také Trumpetka, takže jsme si my – první sedmička dorazivších zatím povídali na náměstí a čekali příjezd dalších. Martina a Zdeněk byli mezitím na cestě z Prahy, ale kvůli technickým potížím se zdrželi a nakonec volali, že dorazí přímo až na místo ubytování do hotelu.

Před pátou jsme zaběhli jsme co cukrárny na kávičku, minerálku, dortík a zmrzlinu – podle vkusu každého soudruha. Za sebe píšu, že zmrzlina byla opravdu luxusní… Mezitím dorazil také Adam s Alešem, kteří měli skluz cca hodinu, cca hodinu, ale vzhledem k jejich dlouhé cestě až ze severní Moravy jsme jim zpoždění odpustili…

Po šesté jsme zaplatili a se zapadajícím sluníčkem v nastupujícím chladu odjeli z Poděbrad směrem na Nymburk a pokračovali dál na Mladou Boleslav. Ve Vlkavě jsme odbočili a za pár minut jsme byli v hotelu Jívák, kde už na nás čekala Martina a Zdeněk.

Pak už to šlo ráz na ráz – ubytování, převlečení, krátká sprcha a kolem sedmé jsme se již scházeli dole v restauraci a objednávali jsme si jídlo a pití – opět dle chuti každého soudruha… Celý večer pak probíhal ve znamení vtípků, dobré zábavy a neustávajícího smíchu, takže nás bolely bránice ještě ráno. Spát jsme šli kolem půl jedné v noci a těšili jsme se na poděbradské zahájení…

Z pátečního večera ještě stojí za zmínku ztráta a opětné nalezení Rudovy peněženky, z čehož měl majitel opravdovou radost. Nejde ani tak o ty miliony, které měl Ruda v portmonce, ale to opětné vyřizování všech dokladů, blokace karet atd. by nejspíš zabilo každého. Nevím, proč si Ruda chtěl ještě pozdě večer obouvat motorkářské boty, ale udělal dobře, protože v jedné z nich našel spokojeně dřímající peněženku…

Po ranním budíčku následovala chutná snídaně a už jsme se kolem deváté houfovali u motorek a připravovali k odjezdu. Míra nakopl svého Harryka nečekaně rychle a tak jsme tentokrát museli oželet různé vtipné poznámky na jeho orosené čelo a povedlo se nám vyjet oproti plánu snad ještě o chvilku dříve… Každopádně noci jsou ještě chladné a nemělo smysl brzy ráno projíždět nějakou méně známou trasou s více zatáčkami. Zvolil jsem proto do Poděbrad trasu stejnou jako předchozího dne – tj. na Vlkavu, Nymburk a Poděbrady. V 9.45 jsme dorazili na Parkoviště u Tesca, kde už na nás čekal Jirka se Zdenou a jejich černým miláčkem. Ačkoli dva Raideristé (s jedním batůžkem) na akci nedorazili, jiné dva Raidery se svými majiteli dorazili nečekaně. Po chvlíli se tak objevil světle modrý Raider s Jindrou následován dalším – tentokrát červeným kterého sedlá Slávek, zvaný Yeoman, neboli – jak je dnes modernější a častěji používané – „Airman“.

Po nezbytném focení u Tesca jsme po krátké pauze vyrazili na kratičký dojezd na poděbradskou kolonádu. Zaparkovali jsme, opět jsme udělali pár společných fotek a dali si rozchod do cca dvanácté hodiny. Během té doby jsme stihli popovídat s kamarády a známými, které jsme potkali. Někteří čekali na příjezd „pražské kolony“, jiní se mezitím stihli také občerstvit. Pravda – mnozí byli lehce nervozní z Meteoradaru, slibujícího déšť a tak jsme se krátce před půl jednou začali pomalu rozjíždět. S ohledem na to jsme tentokrát vypustili také oběd.

Krátce jsme doprovodili kamarády za Poděbrady a po definitivním rozloučení jsme všichni vyrazili k domovům.

Celkově akci hodnotím velmi pozitivně. Nejen, že jsme se skutečně hodně nasmáli, ale nikomu se na stuedných jarních silnicích nic nestalo (pevně věřím, že jsem to nezakřikl a bude to takhle pokračovat i po celou sezónu, vč. následujících). Navíc nám skvěle vyšlo počasí a vodu chytili opravdu jen ti bydlištěm nejvzdálejší, kteří mají za účast obrovskou jedničku a příště je pochválíme před nastoupenou jednotkou, eventuálně před rozvinutou zástavou…

Zkrátka nebylo nutné stahovat kalhoty, dokud je brod daleko, což se přihodilo nejen mnoha našim kamarádům, ale celkově to bylo znát na účasti v letošních Poděbradech vůbec. Množství motorek laicky odhaduji cca na 1/4 počtu například z loňského roku.. (Počítám to nejen s ohledem na „hustotu“ lidí a motorek na náměstí, ale také na „téměř nevyužitou“ poděbradskou kolonádu, která bývá zaplněna nejen na obou hlavních „cestách“, ale motorky také parkují na obou stranách těchto cest, plus na chodníčcích mezi travnatými plochami. Letos stály motorky sotva na jedné straně jedné cesty, plus ne zcela obsazené náměstí.

Není to však o rekordech, ale o hezky prožitých chvílích po dlouhé zimě. A ty jsme si užili dosyta…

Na tomto odkazu mohou zájemci nalézt naše fotografie z akce „Zahájení sezony – Poděbrady 2018“. Děkuji také dalším, kteří poslali fotografie přímo mně a tak jsem je mohl do této galerie zařadit. Přispěla Janka, Naďa (Trumpetka), Adam a Luboš. Snad jsem na nikoho nezapomněl. Každopádně zde má Olda samostatnou galerii

DISKUSE o uplynulé akci

(Slávkova přezdívka nevznikla náhodou, protože Slávek vlastní přílbu nejen designem podobnou přílbám obsluh letounů na letadlových lodích. A prý je dokonce certifikovaná i pro použití na motocyklech… Jak to vypadá, když dá Airman „povolení k nahazování“ a následně také „povolení k vzletu“ je vidět na této krátké ukázce ze sobotního odpoledne, kdy odlétaly poslední stroje… )


„Zimní setkání Raideristů 2018“

(3.3.2018)

V sobotu 3.3.2018 krátce po poledni se uskutečnilo „Zimní setkání Raideristů 2018“. Přirozeně to nebyla akce určená pouze Raideristům, ale všem kamarádům a známým, pro které je už letošní zima dlouhá a kteří se chtěli potkat a příjemnou procházkou s večerním popovídáním si zkrátit motorkářskou abstinenci.

Program našeho odpoledne byl sice připraven přesněji, ale současně jsme se nakonec rozhodli nechat ho tak trošku „volně plynout“, neboť jsme dopředu nevěděli, kolik se nás sejde, jaké bude počasí, anebo třeba také kolik bude na Karlově mostě a v centru Prahy turistů.

Z místa našeho srazu jsme prakticky na čas vyrazili směrem k Petřínu. Na náměstí Kinských jsme neodbočili do Petřínských sadů, ale pokračovali jsme až k dolní stanici Petřínské lanové dráhy, kde jsme poměrně dlouho čekali. (Přesnosti by se mohli na Petřínské lanovce učit i na nějaké základce – vůbec by to nemuselo být v Japonsku… )

Po dalším čekání – tentokrát přímo ve voze lanové dráhy jsme nakonec vyjeli. Shodli jsme se sice, že bychom bývali byli dávno na Petříně pěšky, ale co – nakonec jsme se nahoru dokodrcali…

Prošli jsme parkem směrem k rozhledně a protože tam nebylo příliš mnoho lidí, začali jsme se domlouvat, jestli si vyšlápneme až nahoru… Někdo byl neutrální, někomu se nechtělo (protože 150 za vstup je fakt hodně) a někdo pro změnu nahoru na rozhlednu nakonec vylézt chtěl. Možná bylo i někomu líto, že jsme si pořádně „nemákli“ do Petřínského kopce… Nakonec tedy většina vyslyšela zájem „přespolních“ a tak jsme si všichni zaplatili lístky a vydali se nahoru. (Samozřejmě po svých, protože příplatek za výtah byl dalších 60 Kč. A hlavně – našli se takoví kamarádi, kteří se těšili, jak jiní kamarádi polezou nahoru…. Ti, kteří vycítili, že by se za své zaváhání mohli stát terčem poznámek si nejen nepřiplatili výtah, ale nakonec nahoru opravdu vylezli a pro jistotu se nahoře tvářili jako by nic… Vím minimálně o jednom, který se po vyškrábání na první vyhlídkovou plošinu (cca v 1/4 rozhledny) zaradoval, že už je nahoře, ale i přes obrovské zklamání zatnul zuby a pokračoval. Těsně před vrcholem měl sice dost kyslíku k dýchání, ale pro bolest a křeč v nohou musel ve čtvrtém výškovém táboře asi půl minuty odpočívat a pustil před sebe několik dalších lezců. Nakonec však i bez vítězoslavného úsměvu mohl na vrcholu rozhledny prohlásit: „Vrchol je dobyt…“ – a velmi se snažil, aby nebylo poznat, že je dobit… )

Byl sice lehce mrazivý, ale jinak nádherný slunečný den a tak jsme si výhled z rozhledny všemi směry na matičku Prahu moc užili.

Cesta dolů z věže byl už víceméně řízený fyzikální proces „brždění zemské přitažlivosti“. Naštěstí se dolů nikdo nekutálel, ale celých 299 schodů jsme bezpečně sešli. Dole jsme si ve stánku dali něco na zub – někdo vodu, jiný colu, někdo svařák, čaj, dortík, atd…

Podobně jsme „seběhli“ dolů přes Strahovskou zahradu až do ulice úvoz a pokračovali Nerudovou na Malostranské náměstí Mosteckou a Saskou až k Muzeu Karla Zemana. Z časových důvodů jsme ho vynechali, ale je to skvělý námět na návštěvu někdy příště. Také na Karlův most jsme se neodvážili – davy byly tak velké, že se opravdu zdálo zbytečné se jimi prodírat. Místo toho jsme si Na Kampě dali výtečnou klobásu – a ti co mohli  – vychutnali si opět svařák, nebo „krambuli“ (horký hruškový džus s hruškovicí )

Odpoledne letělo dál a tak jsme pokračovali směrem po Malostranském nábřeží kolem Sovových mlýnů až k mostu Legií, a po Janáčkově Nábřeží jsme se přesunuli zpátky do OC Smíchov, kde jsme měli zaparkovaná auta.

Po krátkém půlhodinovém přesunu do Vršovic jsme před pátou odpolední dorazili do předem dohodnuté restaurace Martin´s rest a pak už jsme si mohli sednout, objednat si něco dobrého a začít si povídat…

V průběhu podvečera se za námi vrátil Zeder s malým Samuelem (kteří si z Petřína odskočili na motorkářskou výstavu do Holešovic), ale po nich dorazil také Blackart s rodinou, přičemž nejlépe se bavil malý Alex (jak je vidět ve fotogalerii). :-D  K dispozici jsou také další fotogalerie od Oldy.

Nelze hovořit za druhé, ale za sebe si myslím, že se naše setkání vydařilo. Procházka nádherně prosluněnou Prahou a příjemné podvečerní a večerní popovídání. Teď už zbývá těšit se na první teplé dny a konečně také na okamžiky, kdy budeme moci společně vyrazit na dvou kolech…