4. Česko-Slovenský Raider sraz 2018 (tentokrát s návštěvou hostů z Polska)
(14.6. – 17.6.2018)
Tak jako v loňském roce, nebo v r. 2016 a 2015, pokusím se o krátké shrnutí letošního Raider srazu (protože u tak velké akce je shrnutí na dvě strany skutečně krátké… 🙂 ). Rozdíl je pouze v tom, že dříve jsem tyto informace rozesílal a nyní si je může případný zájemce přečíst zde na stránkách.
Přemýšlím, čím začít? Počasím? Počtem účastníků? Zhodnocením ubytování? Klady, či zápory? Byly nějaké? Asi byly – vždy se něco podaří a něco méně…
Vezmu to tedy postupně:
Čtvrtek 14.6.2018:
Ti z nejvěrnějších, kteří mohli – dorazili již ve čtvrtek navečer a někteří dokonce již odpoledne. Ubytování proběhlo snad bez větších potíží a poté jsme se sešli v areálu místní restaurace, kde začal náš první společný večer a první volná zábava. Mnozí se známe z dřívějších akcí, takže se prakticky ihned po pozdravu rozproudila diskuse v různých skupinkách.
Já osobně jsem byl rád, že jsem potkal známé tváře i nové kamarády, s kterými jsem si psal, nebo třeba i telefonoval. A velkou část večera jsem strávil i s motorkáři z Polska.
(Určitě budu rád, když svoje pocity a dojmy – nebo třeba i kritiku) vyjádříte v tomto vlákně – zřízeném speciálně k diskusi o proběhlém Raider srazu… A věřím, že tentokrát diskuse nenarazí na mlčící většinu a že nezůstane jen u statečných – aktivně diskutujících…)
(naše trasa ve čtvrtek 14.6.2018)
Pátek 15.6.2018:
V pátek ráno jsme maličko posunuli snídani a tím i odjezd na Spanilou jízdu. Někteří chtěli vyrazit co nejdříve, aby měli co nejvíc času na výlet, jiní by naopak nejraději spali co nejdéle. Harmonogram byl však dopředu známý a zmíněné posunutí bylo spíše jakýmsi kompromisem.
Kolem půl desáté jsme vyrazili na Spanilou jízdu, která končila na parkovišti v Lešné – zlínské u zoologické zahrady. Této Spanilé jízdy se zúčastnilo celkem XX motocyklů, z toho rovných 40 Raiderů (další Raidery zůstaly v kempu). Díky “vycházkovému” tempu a skvělé pomoci “sršňů”, kteří uzavírali křižovatky jsme se mohli nejen kochat, ale především jsme dojeli bezpečně do cíle. Následně jsme provedli krátké společné fotografování a rozjeli jsme se (po jednotlivcích i skupinkách) na vyjížďky dle vlastní volby…
V odpoledních, či večerních hodinách se pak skupinky a jednotlivci vraceli ze svých cest, někteří dříve, jiní později a našli se i tací, kteří dorazili až za tmy. Přivítali jsme také další účastníky Raider srazu, kteří nemohli přijet již ve čtvrtek, ale dorazili v pátek.
Opět jsme se všichni sešli v restauraci, abychom se navečeřeli, napili a také si pozdě do noci povídali o motorkách, holkách anebo o čemkoli jiném, co nás v tu chvíli zajímalo.
(naše trasa v pátek 15.6.2018)
Sobota 16.6.2018:
Také v sobotu jsme o půl hodiny posunuli snídani a odjezd na Spanilou jízdu. Mnoho kamarádů si navíc na tento den naplánovalo delší výlet (např. na Slovensko) a protože většina z nich se účastnila páteční Spanilé jízdy – sobotní krátké společné vyjížďky – Spanilé jízdy do Luhačovic se nezúčastnili a vyrazili tentokrát úplně po vlastní ose hned ráno. Přesto i v sobotu se Spanilé jízdy účastnilo cca 45 motorek, z toho asi 30 Raiderů. Jak jsem zmínil – sobotní Spanilá jízda byla o maličko kratší – vedla tentokrát do Luhačovic, kde jsme opět udělali několik společných fotografií. Poté většina z nás vyrazila na krátkou procházku po Luhačovicích, hlavně na kolonádu, na kávu a dortík či zmrzlinu do některé z místních kaváren. V Luhačovicích jsme sice měli nahrubo určený čas odjezdu cca za hodinu po rozchodu, ale nakonec každá skupinka vyrazila na svůj výlet v různou dobu.
V pozdním odpoledni a navečer jsme se opět sjížděli do kempu. Opět se našli zarputilí jezdci, jejichž trasa byla velmi dlouhá a vrátili se díky tomu až za úplné tmy. Důležité je, že se nikomu nic nestalo a že se všichni vrátili spokojení. Část účastníků se již během dne odpojila a vyrazila k domovům, ale někteří “skalní” nás přijeli nakrátko pozdravit i v sobotu večer, za což jim patří čest a dík. Škoda jen, že ne všichni se viděli, ale to prostě u takovýchto větších akcí bývá. Ačkoli mě to mrzí – já sám jsem bohužel nestihl promluvit úplně se všemi a to jsem byl na Raider srazu od čtvrtku…
Tak jako předchozí dny – i poslední večer jsme opět popili, vyměnili jsme si další zkušenosti s našimi miláčky a poklábosili jsme. Sobotní zábava se dle mého názoru rozjela nejlépe, ale všichni měli na paměti, že druhý den ránou budou mít před sebou cestu domů.
(naše trasa v sobotu 16.6.2018)
Neděle 17.6.2018:
Nastalo (z mého pohledu trošku smutnější) nedělní ráno… Snídaně a pak nezbytné balení na zpáteční cestu. Někteří spěchali do služby, jiní naopak čekali, až vyprchá zbytkový alkohol.. 🙂 Většina účastníků se však nechtěla příliš zdržovat, protože je čekala dlouhá cesta domů. A také cesta domů je pro pravověrného motorkáře výlet, na který se těší a chce si ho užít. Všechny skupiny či jednotlivci měli cestu rozdílnou a tak nemá již smysl neděli příliš rozebírat.
Ti, kteří nejvíc spěchali vyrazili ráno, další postupně odjížděli po snídani zhruba mezi devátou a desátou hodinou. Část “České sekce” byla připravena k odjezdu chvilku po desáté, kdy jsme objeli již seřazenou polskou grupu, zastavili jsme před bránou, odevzdali klíče a většina z nás se také rozloučila s okolo stojícími motorkáři. Trasa České sekce vedla na Slušovice a dále na Fryšták, Holešov, Kroměříž, Prostějov, Boskovice, Bystřice nad Pernštejnem, Nové Město na Moravě a Žďár nad Sázavou do Polničky, kde jsme se zastavili na oběd. Kolona České sekce byla na zpáteční cestě vedená známým rychlíkem Jirkou GTI, který jako obvykle nezklamal a nasadil od počátku ostré tempo. Díky tomu jsme v Polničce byli již v brzkých odpoledních hodinách a s chutí jsme se naobědvali. Po výborném jídle následovaném kávičkou to byl pro nás (alespoň pro mě a Janku) definitivní konec. Zatímco kamarádi ze zbytku “České sekce” si ještě před svým přesunem do Prahy a okolí zajeli “poležet” do parčíku k dvěma známým Olšarovým sochám (v r. 2017 jsme za Olšarovými sochami také putovali), my jsme měli cestu domů nejdál a tak jsme hned po jídle zamířili co nejpřímějším směrem (přes Chotěboř, Čáslav, Kolín, Poděbrady a Nymburk) domů, resp. do garáže v Mladé Boleslavi. I přes “ostrou kudlu”, kterou nasadil závodník Jirka jsme domů dojeli krátce po šesté večer. Unavení, ale šťastní. I počasí se tentokrát vydařilo…
Vždy na konci akcí žádám účastníky, aby se ozvali alespoň SMSkou a potvrdili úspěšný dojezd domů. Jsme sice dospělí a každý ručí sám za sebe, ale jako organizátor přeci jen cítím trošku zodpovědnost za bezpečný návrat účastníků. A jsem rád, že větší část si moji prosbu vzala k srdci a již v průběhu dne mi začaly přicházet první zprávy, informující o úspěšném návratu.
Postupně přibývalo zpráv o dalších šťastných návratech a všichni ti, kteří dali vědět, dorazili bez dalších problémů domů. Stejné sdělení poslal také šéf polské skupiny Adam Lojewski, takže jsem byl rád, že bezpečný návrat se týkal úplně všech.
(naše trasa v neděli 17.6.2018)
Mimochodem – někteří z Vás byli překvapeni, že se náš Raider sraz stává skutečně “mezinárodní”. Neplánoval jsem to sice a když mi Martin Mašlonka napsal, že na Facebooku pozval také Raideristy z Polska – měl jsem z několika důvodů trošku obavu. Kamarádi z Polska snad odpustí, ale právě proto, že se moje obavy nenaplnily, mohu je snad dnes nazývat přáteli. 🙂
Obával jsem se z několika důvodů: V první řadě to byl jakýsi “strach z neznámého”. Neznám polskou motorkářskou scénu a trošku jsem se bál, jestli nedorazí “ortodoxní MC” a kromě toho jsem se také jsem obával jazykové bariéry. Ale znovu jsem si řekl, “kdo nic nedělá, nic nezkazí” a taky “Nemá cenu stahovat kalhoty dokud je brod daleko”…. 😉
Především jsem si ale uvědomil, že jsme všichni stejní – jsme motorkáři, našeho koníčka prožíváme podobně a pouze nejistoty a strach z neznámého nás nutí uzavírat se do menších skupin. (Občas to tak děláme například i v rámci stejné národnosti, kdy se spolu nejvíce kamarádí Severočeši, Moravané, Ostraváci, či Pražáci, anebo skupinky tvoří třeba Slováci od Bratislavy, či z východu. Má to svou logiku, protože se lidé z podobných regionů nejvíce znají a často spolu i vyjíždí na výlety). Raider sraz však beru jako možnost poznání nových lidí a v tomto ohledu mají Poláci velké plus, protože si myslím, že jsou celkově otevřenější a družnější. Ačkoli jsou myslím Češi přeci jen maličko uzavřenější, jsem rád, že se mezi námi našli tací, kteří také své obavy potlačili a nestyděli se komunikovat.
Po letošním “mezinárodním” Raider srazu mohu říci, že sice pořád cítím jazykovou bariéru, (ačkoli naše jazyky jsou Slovanské), ale většinou jsme si dokázali porozumět, což bylo skvělé. Rád bych komunikoval na ještě lepší úrovni a podělil se o spoustu názorů, zážitků i běžných informací s přáteli z Polska ještě lépe. Alespoň natolik, jak se to dnes daří s kamarády ze Slovenska, ačkoli Čeština a Slovenština jsou si výrazně bližší. No a pokud jde o Poláky – zatím to tedy vypadá tak, že budeme muset víc trénovat polštinu, případně angličtinu, anebo se budeme muset příště ještě víc opít… 🙂
V každém případě říkám: Jsem moc rád, že jsem své obavy potlačil a že jsem se ve svém odhadu nemýlil. Díky tomu jsem měl možnost poznat další příjemné, bezprostřední a přátelské lidi, kteří jsou “postiženi” stejným “motorkářským syndromem”. 😉
Už to tak bývá, že pokaždé se něco nepovede a mnoho věcí se pořádně připravit ani nestihne… Navíc se organizátor nikdy nezavděčí úplně všem – ať už jde o výběr místa srazu, vyjížďky, časový harmonogram, nebo třeba cenu a typ ubytování… V tomto případě ještě více než jindy platí – “co člověk to názor” a jen vzájemné pochopení a jistá tolerance nám umožňuje všechna tato hlediska spojit. I když jsme každý z jiného těsta – dokážeme vytvořit jednu velkou a přátelskou partu se stejnou láskou k našemu koníčku i našim krásným strojům.
Faktem je, že je stále co zlepšovat a doufám, že bude-li nějaké “příště”, bude to snad zase o kousek lepší. Říká se “Kdo nic nedělá, ten nic nezkazí” – přesto jsem ale rád, že kromě dobré nálady jste přivezli také nadhled a že většina z Vás velkoryse přehlédla různé chyby a nedodělky, které se občas prostě stávají…
Své shrnutí 4. Česko-Slovenského (a také Polského) Raider srazu uzavřu poděkováním. Pokud bych v rámci poděkování na někoho zapomněl (byť by šlo jen o drobnosti) – omlouvám se… Nebylo by to z nevděku, ale prostě jen proto, že toto shrnutí píšu z hlavy a nedělal jsem si konkrétní poznámky o jednotlivých pomocnících. A kromě toho – snažím se sice upamatovat na všechno, ale v mém věku se mi to už někdy nedaří…. 🙂 🙂 🙂
Tak tedy děkuji (až na výjimky uvádím přezdívky):
Stanleymu (za pomoc s účtem, na který posílali zálohy kamarádi ze Slovenska, aby nemuseli platit přeshraniční poplatky bance, dále za to, jakým profesionálním způsobem se zhostil funkce “řidiče “kamerové motorky”, za zapůjčení navigace, která mi velmi pomohla při Spanilých jízdách a vyjížďkách a v neposlední řadě i za to, že se – jako mnozí další – nevykašlal na naše “motorkářské miminko” Ditu a také on jí nabídl místo na zadní sedačce svého krásného Raidera (*) )
Kaštanovi (taktéž za skvělou pomoc “řidiče kamerové motorky” a za možnost svezení Dity)
Ruddymu, Sabbathovi, Zdeňkovi a dalším (opět za to, že našemu “motorkářskému potěru” Ditě opakovaně zprostředkovali krásu jízdy na dvou kolech..)
Hollymu, Palovi a Zederovi – (“sršňům”) – za pomoc při organizování kolony.
Hajčusovi, Sabbatovi, Zděňkovi, Martinovi Mašlonkovi, Ruddymu a všem dalším fotografům a kameranům, kteří pořizovali svoje soukromá videa a fotky, aby mi je později poskytli k zveřejnění pro blaho a vzpomínku všem. (od některých dalších na tyto materiály ještě čekám a pokud má někdo z Vás další fotky a videa – rád je zveřejním ve společné galerii, zřízené za tímto účelem.
Adamovi Lojewskému za pomoc a koordinaci při přihlašování, převodu plateb a hlavně za celkově skvělou a nadmíru trpělivou spolupráci při organizaci příjezdu kamarádů z Polska a také při průběžném řešení organizačních starostí.
Martinovi Mašlonkovi za pomoc při překládání textů do polštiny. (ačkoli textů bylo nakonec mnohem méně, než jsem původně plánoval, bylo jich i tak dost a dost a dost.. 🙂 )
Utahsovi, Martinovi Mašlonkovi, Marťasovi, Matějovi a dalším “kolemjdoucím” za pomoc při tlumočení do polštiny či angličtiny.
Pawuukovi (jako místnímu motorkáři) za perfektní navigaci těch, kteří s ním jeli na vyjížďku a také za skvělý nápad s dárkem pro účastníky Raider srazu (asi se úplně na všechny nedostalo, ale z těch, kteří dorazili v pátek snad byli obdarováni všichni. A jak se říká – “Kdo dřív přijde, ten dřív mele”.. 🙂 )
panu Petrovi Zavadilovi a celému kolektivu kempu Dešná za součinnost a spolupráci, chutná jídla a vstřícný přístup.
A Vám všem – účastníkům Raider srazu z Čech, Polska i Slovenska (země opět jmenuji v abecedním pořadí) za to, že jste přijeli a dovezli jste sebou přátelství, úctu a dobrou náladu!
A konečně nejdůležitější poděkování patří také Janičce – mojí “Raider woman”. Její trpělivost byla sice občas “skoro na konci” (když říkala “už se na to vykašli”), ale když už jsem se na to nevykašlal – vždy mě podporovala… 🙂
Závěrem bych rád vzkázal všem kamarádům, s kterými se již známe delší, či kratší dobu, novým přátelům i těm “tradičním”: Kdykoli pojedete kolem a budete-li mít čas a náladu – ozvěte se, a můžeme se případně domluvit třeba jen na společném setkání u kávy. Určitě se nestane nic horšího, než že zrovna nebude na schůzku správný okamžik a čas. 🙂 A pokud byste jeli kolem (třeba na dovolenou, nebo na výlet) a ocitnuli byste se v nesnázích – ozvěte se samozřejmě také. Proč? Protože přátelé si v případě problémů pomáhají. Vězte, že se na mě můžete obrátit, stejně jako vím, že bych se na svých cestách v případě starostí mohl obrátit na Vás…
Krásné dny a “KOLAMA DOLŮ”!
Zde je odkaz na fotogalerie a videa, tak jak je zaslali ti, kteří byli ochotni se o ně podělit. (Pouze se omlouvám za kvalitu videa z prastaré videokamery, která byla za svým zenitem již asi před deseti lety. Naposledy jsem tuto SONY použil asi před pěti lety a již tenkrát jsem si říkal, že ji asi odvezu do sběru. Za těch pět let jsem však na to zapomněl a dnes ještě více vidím, že rozdíl mezi kdysi “dobrou” videokamerou a dnešní “průměrnou sportovní jednoduchou” kamerou je skutečně propastný… Podobné to je i se starší kamerou na přílbě, ale když už je v obou případech kvalita videa slabá – snad si lze připomenout alespoň atmosféru našeho setkání…).
(*) Dita je z “našeho” světa natolik učarovaná, že si letos v květnu dodělala “plnotučné” papíry na motocykl (gratulujeme) a v současnosti se blíží doba, kdy začne jezdit na svém vlastním stroji. A já jsem rád, že se mezi námi našly dobré duše, které jí v jejích motorkářských začátcích pomáhají a podporují i činy – například již zmíněnou nabídkou zadního sedla motocyklu některých z Vás)