Zimní setkání Raideristů 2020 (uskutečněná akce)

„Zimní setkání Raideristů 2020“

Začátkem března 2020 proběhlo letošní „Zimní setkání“ kamarádů a přátel naší skupiny, při němž nejde o ježdění, ale o to, abychom se setkali s kamarády a přáteli, s kterými jsme se delší dobu (a většinou od loňského roku) neviděli. 

Sešli jsme se první březnový víkend, resp. o něco dříve – tentokrát jsme však nezačínali až v pátek, protože akce byla (omylem :-)  ) vyhlášena již od čtvrtku 5. března do neděle 8. března.

Čtvrtek 5.3.2020:

Ve čtvrtek jsme večer jsme se sešli, většina z nás se navečeřela již cestou, takže jsme po krátkém občerstvení v místním baru „zalezli“ do přidělené samostatné místnosti, kde jsme si sdělili novinky, povídali a vzpomínali. Hlavně jsme se dobře bavili a bylo znát, že se všichni těšíme na blížící se jaro a s ním související motorkářskou sezonu. V té době jsme však ještě netušili, že jsme náš srazík stihli „tak akorát“ – tedy „za pět minut dvanáct“ a ani současná situace bohužel nedává úplnou jistotu, že začneme jezdit na motorkách alespoň v polovině dubna.

Na večer za námi dorazil Pawuuk, který připravil milé překvapení ve formě „památečnch báněk“ – s logem a datem tohoto zimního setkání.

Celkově nebyl program nebyl nijak organizovaný, takže jsme domluvu na tom, jak prožijeme následující den (pátek 6.3.) nechali na páteční ráno a setkání u snídaně.

Pátek 6.3.2020:

Po snídani jsme dali krátkou „válečnou poradu“, abychom se dohodli, jaké páteční události budeme preferovat. Já jako organizátor jsem měl výpis asi sto padesáti námětů a nápadů v okolí do cca 80 km, počínaje rozhlednami, přes přírodní zajímavosti a různá drobná muzea, až po výstavy, či ZOO. David se Žanetou a také Tonda s Hanou a s dětmi vyrazili do Brna na moto výstavu, jinak však během porady vyšlo najevo, že zbývající většině lidí je víceméně jedno, kam se vydáme. Zvolil(i) jsme tedy variantu návštěvy přírodního úkazu „Kamenné koule“ u vesničky Vidče a následné návštěvy Baťova muzea ve Zlíně, neboť všichni (kromě Janky a mě vloni) v tomto krásném a zajímavém muzeu ještě nebyli. A s ohledem na družnou zábavu spojenou s cinkáním panáků plných dobrého alkoholu jsme rovnou zvolili variantu se „zpožděným odjezdem“ – tedy dohodli jsme se na odjezdu až v 11.00…

Krátce před polednem jsme dorazili do Vidče, kde jsme zaparkovali u Místního úřadu a já jsem šel zjistit, kde že jsou ty krásné kamenné koule z Vidče. Velmi ochotná paní na úřadu mě poslala za starostou, který mi přesně popsal cestu do dvou těsně vedle sebe sousedících nedalekých lomů, vzdálených asi 1.5 km polní cestou. Při loučení ještě dodal, že „lidé koule v lomu různě poškozovali a tak nějaké umístili také hned vedle úřadu – z druhé strany“. Jak jsme záhy pochopili – tato informace byla poměrně důležitá…

Nechtělo se nám do kopců pěšky a tak jsme vyrazili auty a byli jsme rádi, že jsme na cestě neprorazili kola a nepoškodili spodní část aut. Vystoupili jsme a pokračovali „mírným blátem“ za závoru a k velmi blízkým lomům. V prvním nebylo prakticky nic, ale v tom druhém – více zarostlém – měl neznámý včelař několik úlů. Jak jsme zjistili, dostali jsme se do lomů, z kterých zřejmě skutečně všechny kamenné koule v obavách o jejich bezpečnost odstranili. Trošku mě to mrzelo, protože na internetu je spousta pěkných fotografií většího množství kamenných koulí z Vidče… A protože se kamarádi tvářili zklamaně, prozradil jsem jim, že nějaké koule jsou také z druhé strany budovy úřadu, kde jsem se dotazoval na ony lomy.. Sice si trošku ťukali na čelo, ale nakonec jsme byli rádi, že jsme se prošli. Tedy kromě dvou řidičů, kteří svezli auta zpět na náves k úřadu, zatímco ostatní se prošli pohodovou procházkou z kopce zpět do vesnice. Jaké pak bylo naše překvapení, když jsme na druhé straně úřadu našli několik – ne koulí, ale kamenných šišek…

Náš popolední výšlap jsme tedy nazvali „výletem za koulemi, které svět neviděl“ a protože již většina z nás měla hlad, rozhodli jsme se, že vyrazíme směr Zlín a cestou se najíme ve Slušovicích. Nakonec se nám však nechtělo tak dlouho čekat na oběd, neboť jsme již měli velký hlad a rozhodli jsme se že pro velký úspěch z loňského podzimu opět navštívíme restauraci „U Výchopňů“ ve Vsetíně. Restaurace opět nezklamala – navíc jsme se tam opět sešli s Pawuukem, který nás opustil jen před pár hodinami dopoledne, když musel vyrazit do práce. Tak teď zase vyrazil z práce na oběd – za námi…

Po výtečném obědě jsme pokračovali do Zlína. Naše kolona dvou aut (vlastně jednoho auta a jednoho mikrobusu) se ve Zlíně na semaforech rozpadla, tak jsme po chvilce telefonického nahánění zaparkovali a vstoupili do recepce Baťova muzea. Já s Jankou jsme expozici shlédli již před rokem a tak jsme se rozhodli navštívit druhou část muzea – tzv. „Baťův výtah“ s vyhlídkou na střeše vysoké budovy v centru továrního komplexu, z které je krásně vidět většina Gottwaldova – pardon – dnešního – bohužel již nikoli Baťova Zlína…  Nějak jsem však pozapomněl, že na tuto expozici je nutné být objednán cca pět dní předem… Takže jsme se solidárně přidali k většině a koupili si po roce opět lístky do nám již známé expozice. Upřímně řečeno – moc nám to nevadilo, protože výstava je skutečně krásná, inspirující a úžasná. Baťa byl prostě obrovský fenomén a protože jsem v mládí chodil na brigády do (původně také Baťova podniku) ve Zruči nad Sázavoou – mohl jsem  zájemcům podrobněji okomentovat způsob výroby obuvi…

Výstavu jsme stihli projít tak akorát do zavírací doby, kdy za námi paní uvaděčky zavíraly dveře. Nám se však na hotel ještě nechtělo, takže jsme se dohodli, že vyrazíme společně na večeři – jak jinak do známého vsetínského Kuku baru… Tento význačný vsetínský podnik je známý nejen fantasticky širokou nabídkou výtečných alkoholických nápojů, které dokonale namíchá sám jeho majitel, ale také obřími a výtečnými hamburgery, které si nakonec většina z nás k večeři objednala. Po příchodu do podniku se několik jedinců drbalo za uchem s tím, že pana majitele již někde viděli – my bystří jsme však věděli, že jsme Pawuuka viděli jen v pátek již dvakrát (ráno a v poledne) a že právě Pawuuk je majitel Kuku baru, který během odpoledne přeběhl z jednoho zaměstnání do druhého, aby během si večera a noci odbyl druhou šichtu.. Když přítomné dámy zjistily, jak je to šikovný a pracovitý chlapec, nejedné z nich zvlhlo oko závistí vůči p. Pawuukové…

Ale vážně: Pawuukovi role číšníka a míchače skutečně sedí a je vidět, že ho tato činnost baví a naplňuje. Do Kuku baru na nás ještě přijeli mrknout David se Žanetou, kteří však již kvůli práci pokračovali domů. Dorazil také Stano z Popradu (do neděle) a alespoň na večer – Roman z Kopřivnice. Vážně mě těší, že se lidé rádi vidí a přijedou alespoň na chvíli.

Kolem desáté večer (kdy nás už z Jelenovské naháněli kde jsme) museli jsme vyjet zpět. Večerní program na hotelu byl tentokrát kratší – přijeli jsme pozdě a poněkud unaveni. Přesto jsme si našli čas na posezení na jednom z pokojů, kde jsme ještě krátce poklábosili, lehce popili a zajedli to výtečnými chlebíčky, které dovezla Kika a Bubo (zbyly ještě na další den).

Sobota 7.3.2020:

Tak jako předchozího dne – opět jsme „válečnou poradu“ ohledně následujícího dění nechali až na sobotní ráno.

Malá „osobní“ vsuvka: V sobotu ráno jsem měl skutečně velké dilema: Již cca dva roky jsem si totiž s Ditou a Stanleym sliboval, že bych se s nimi někdy rád svezl na lyžích. Tak nějak „ještě jednou“ a dost možná naposledy. Bral jsem to tak, že by mi bylo ctí svézt se s dobrými přáteli i proto, že oni byli v podstatě hlavní pohnutkou – zkusit se ještě po dvaceti letech na lyže postavit… Doma jsem si sbalil lyžařské rukavice o kterých jsem dlouho ani netušil, že je ještě najdu, dále prastarý šátek, který však byl „památeční“, neboť jsem s ním lyžovával jako mladý „Jůra“, vzal jsem si čepici, kterou jsem neměl dvacet let na hlavě a také prastarou bundu, s kterou již chodím pouze do garáže a to jen když je velká zima… Jako „šponovky“, či dnes módní „šusťáky“ jsem si vzal nepromokavé motorkářské kalhoty – dokonce i s chrániči na kolenou, které mi nešly vyndat…

Mé rozhodování bylo mezi variantou – „vyrazit někam s nelyžaři“, anebo „vyrazit s lyžaři na sjezdovku“… Věděl jsem, že výčitky budu mít vůči oběma skupinám. Ne že bych si připadal tak důležitý, ale většina skupiny „nelyžaři“ byla ze vzdáleněšjších končin a takhle narychlo neměli připravený žádný program, který by mohli během dne absolvovat. Nakonec však u mě zvítězila touha po dvaceti letech a dávno již propadlém instruktorském průkazu znovu si zalyžovat… Proto jsem skupině nelyžařů rychle přes WhatsApp poslal nějaké tipy na sobotní výlet a rychle jsem se oblékl do lyžařského, resp. alespoň v případě kalhot do motorkářského… :-) A paráda – nikdo nic nepoznal…

Vyjeli jsme a po necelé hodině jsme dorazili na Kohutku. Bylo to ostatně jediné místo v širokém okolí, kde se dalo ještě lyžovat, byť na technickém, mokrém a těžkém sněhu. Od rána mě věrně doprovázela Janka, která věděla o tom, že si chci lyžování ještě alespoň jednou vyzkoušet. Ostatním jsem řekl, ať jdou napřed, protože já musím ještě zajít do půjčovny pro boty, lyže a hole. Jsou to potvory – odpověděli, že ne, že počkají, protože Tomáše na lyžích po dvaceti letech si fakt nechtějí nechat ujít…

Zkrátím to – Na sjezdovce už na nás čekal opět neuvěřitelně svěží Pawuuk s paní Pawuukovou a malým Pawuučkem, na jehož neustále čerstvé nové mladé Duracellky z nás neměl vůbec nikdo… Během dne jsme si všichni pěkně zalyžovali, byť já osobně jsem stál poprvé v životě na carvingových lyžích a celkově jsem si po tak dlouhé době absence připadal jako dřevo.. /-)  A čím více jízd jsem absolvoval, tím méně mě poslouchaly nohy…

Sobota pádila dál a protože jsme byli obě skupiny domluveni na „uzávěrce dne“ ve výtečné Vizovické čokolatérii (známe z loňského roku), odpoledne  jsme se sbalili a vyrazili. Já s Jankou dříve, protože mi končila doba půjčovného, chtěl jsem se na hotelu převléknout a také jsme museli nabrat Babušu, která si v mezitím dopřávala odpočinku ve wellness, bazénu a v sauně. Ostatní se ještě na Kohutce naobědvali a všichni jsme si dohodli sraz ve Vizovicích v čokolatérii, u které jsme ani nečekali, že by měla zklamat… Takže jsme se tam před zavírací hodinou stihli sejít prakticky všichni – jak ze skupiny „A“, tak i ze skupiny „B“…

Navíc za námi dorazil Petr s Markétou a bylo prima, že se k nám přidali ještě i na hotel, alespoň na chvíli na večerní potlach. Ačkoli osobně svátky, ani narozeniny „nedržím“, nijak neprožívám a spíše se snažím na sebe neupozorňovat, chtěl bych opět osobnější vsuvkou poděkovat všem za přání k svátku a obdržené dary. Internet a obecně různá dnešní sociální média sice svátky zobrazují, ale osobně jsem slepý a tyto věci nevnímám. Tím více obdivuji lidi, kteří si ve shonu dne vzpomenou jen tak z vlastní hlavy.

Na to, jak jsme byli unaveni, vydrželi jsme povídat ještě docela dlouho po půlnoci. Postupně jsme se však (nikoli společensky! :-)  ) unaveni vytráceli do pokojů…

Neděle 8.3.2020:

Jak to tak bývá, poslední den je den loučení. Po snídani již nebyla žádná porada, jen obvyklé vtipkování a potom následné balení a loučení. Ačkoli v Jelenovské nebyla skutečně ani muška, věrný Pawuuk za námi dorazil alespoň na krátký stolní fotbálek před recepcí hotelu a poté naše skupinka „posledních věrných“ vyrazila do Vsetína na už úplně závěrečnou kávu do Kuku baru. Potřebovali jsme také probrat nějaké nápady na letní aktivity (mj. úvaha o vícedenním výletu na Šumavu) a tak jsme si na místě povídali alespoň o možných termínech a místech, která bychom chtěli navštívit.

A pak – už jen poslední loučení a rozjezd domů. S Jankou jsme to měli ještě o pár kilometrů dál, než kluci z východního Slovenska a domů jsme dorazili kolem šesté večer. Původně plánovanou zastávku v Brně na Motovýstavě jsme tak vzdali. Údajně však prý stejně moc nebylo o co stát.

Závěrem mohu jen zopakovat, že letošní Zimní setkání opět považuji za příjemné zpestření dlouhé zimy. Mohlo by se zdát, že volba jeho termínu není „v polovině zimy“, když se jaro blíží mílovými kroky a počasí k prvním vyjížďkám již dlouho svádí… Jak jsme však zjistili pár dní po našem návratu domů (ještě dříve, než jsem měl možnost sepsat tento příspěvek) – letošní astronomická zima již sice skutečně končí, není však zdaleka jisté v které fázi „neježdění“ se aktuálně nacházíme… Korovirus v současnosti bohužel řádí, opatření vlády jsou striktní a můžeme jen doufat, že jsme březnovým srazem bez motorek skutečně neprožívali polovinu „zimního období“ nečinnosti.

Snažme se tedy být optimisté a mít stále dobrou náladu. Podobně jako na letošním Zimním meetingu.

Díky všem za účast a dobití baterií!

 

Vlákno k této akci je stále živé, čili lze o ní dál diskutovat. Ale ze Zimního setkání Raiderůstů 2020 je k dispozici také tato galerie a další fotky mi poslala Babuša, proto jsem také pro její obrázky vytvořil samostatnou galerii. A je vidět, že mobil jí fotí lépe a Babuša si také všímala věcí, kterých si já jako mužský vůbec nevšímám…

Pokud by měl někdo nějaké další fotky, neváhejte je poslat – rád je zveřejním v galerii a jako vždy – s označením jejich autora.

Tosha752

Tosha752

Zruč nad Sázavou