Říjnové zabublání (uskutečněná akce)

Říjnové zabublání, aneb „Výlet i pro zmrzlíky“

(10.10. – 13.10.2019)

Jak jsme si vyzkoušeli, akce poplatná svému jménu nebyla.

Bohužel? Samozřejmě bohudík!!! :-)  Pro pěkné svezení na motorkách bylo pro nás počasí klíčové…

Poté, co jsme nejméně týden před ní několikrát denně kontrolovali nejčerstvější předpovědi počasí a poté, co jsme ve středu kolem poledne vyhlásili tu „jedinou správnou variantu“, užili jsme si trošku čtvrtečního mokra, abychom měli stále na paměti, jak je příroda mocná…

A také jakou jsme měli kliku, protože se většina z nás dešti skutečně vyhnula…

 

Čtvrtek 10.10.2019:

Ve čtvrtek vyrazila „Česká sekce“ tvořená dvěma Raidery (Janka a já) z Mladé Boleslavi. Jelikož se nikdo jiný nepřihlásil, dalo by se napsat „dost zdecimovaná Česká sekce“, ale někdy to tak bývá. Především jsem však díky tomu neplánoval oficiální zahájení trasy v Mladé Boleslavi, ale až v Hradci Králové. Tam se totiž měli připojit Ivo, Olda. Když jsme se sešli a připravovali k odjezdu směr Chrudim a dále, Josef z Chrudimi telefonicky hlásil, že v Chrudimi už čtvrt hodiny lije…

Chvilku jsme uvažovali o změně trasy místo zatáček spíše po „státovce“ (na Vysoké Mýto), ale optimisticky jsme tyto úvahy zapudili. A udělali jsme dobře. Když jsme v Chrudimi nabírali Katku s Josefem, bylo už jen mokro, krásně svítilo sluníčko a my věděli, že máme vyhráno. Předpověď slibovala ještě pás přeháněk kolem druhé severně od Brna, ale věřili jsme, že do té doby dojedeme do Jedovnice na oběd a než se naobědváme, déšť se přežene…

A stalo se – cestu z Chrudimi do Jedovnice jsme dali na jeden zátah, občas jsme těsně unikli od západu se blížící vodě, ale vždy to dopadlo dobře. Až těsně před zastavením v Jedovnici se nám na hledích přileb objevilo několik kapek, to jsme již ale seskočili z motorek, pozdravili jsme se s dorazivšími Evou a Mirkem a utíkali na oběd.. Bylo 14.15 a ačkoli měli v restauraci „U Hastrmana“ otevřeno až od tří odpoledne, pustili nás dovnitř a co víc – umožnili nám objednat si polévku i hlavní jídlo.

Sotva jsme se v restauraci usadili, spustil se déšť, či spíše průtrž… Ale když jsme byli pod střechou a mohli jsme se najíst teplého jídla – moc nám to nevadilo. A díky Meteoradaru jsme věděli, že déšť brzy ustane..

A opět se stalo… Takže jsme se po rychlém fotografování vydali na závěrečnou etapu cesty do Uherského Hradiště. To nás jelo už šest Raiderů a jediná vada na kráse bylo mokro, ve stínu občas i hodně velké. Takže jsme krásné, ale mokré „Buchlováky“, museli projet hodně opatrně…

V Uherském Hradišti jsme byli těsně po šesté. Přivítání s dalšími kamarády, sundání bagáže z motorek, rychlé ubytování a už jsme zamířili do blízké restaurace na večeři a první popovídání…

 

Pátek 11.10.2019:

Ráno jsme měli připravenou trasu a zastávky, dohodnuté předchozího dne. Nijak extra jsme se nestresovali, chtěli jsme vyrazit kolem desáté, ale protože mnoho z nás umývalo motorky po dešti z předchozího dne, vyrazili jsme nakonec před jedenáctou. Měli jsme plánovanou časovou rezervu – jeli jsme do Vsetína, kde byla díky Pawuukovi dohodnuta exkurze v místní továrně Irisa. Um, zručnost a trpělivost místním pracovníkům skutečně nechybí a ne nadarmo se říká „zlaté české ručičky“. (Slovenské samozřejmě taky… ) Některým z nás se prohlídka líbila dokonce natolik, že nakupovali v místní podnikové prodejně ještě ve chvíli, kdy ostatní již seděli na nastartovaných strojích. Skoro to vypadalo, že pro odvoz objednaných ozdob dojednávají kamion, nebo alespoň dodávku…

Pawuukovi musíme poděkovat nejen za exkurzi, ale také za domluvení oběda v nedaleké restauraci. Nevím, jak ostatní, ale já osobně jsem si opravdu pošmákl. Jen škoda, že mě nenapadlo výtečný oběd zdokumentovat. (Nemá někdo z tohoto oběda fotky? )

Páteční trasa pokračovala do Horní Lidče, kde jsme navštívili krásný velký, pohyblivý betlém. Brzy? Ani ne – p. průvodkyně říkala, že betlém je od listopadu prakticky stále plný a tak jsme se časově docela dobře strefili. Ještě několik fotek s obdivovateli našich strojů, svezení p. průvodkyně (a také varhanářky v místním kostele) a už jen chvilka stání s nahozenými motory na kamarády ze „Severomoravské sekce“. Nakonec jsme se jich dočkali…

Pak již co nejrychleji domů, tedy do hotelu. Cestou jsme minuli „Jelenovskou“, kde jsme strávili příjemný čas během našeho zimního setkání. Ale uháněli jsme dál, abychom dojeli za světla a mohli jsme co nejdřív vyrazit do restaurace na večeři a za zábavou…

V restauraci nás večer nepříjemně zaskočili tím, že ji měli uzavřenou z důvodu soukromé akce. Dopředu o tom totiž nepadla žádná zmínka ani při objednávání hotelu, ale dokonce ještě ani před pátečním polednem, než jsme odjeli.

Nicméně jsme se s obsluhou dohodli na obsazení jednoho stolu.. Poté jsme přidali další a tak jsme z pomyslného  písmene „malé i“ vytvořili „velké I“, abychom nakonec obsadili zhruba třetinu restaurace vytvořením „velkého T“.. (a abych nezapomněl: Míro – burčák byl výborný.. )

Pokud se chce někdo podívat, zde je k nahlédnutí páteční trasa vyjížďky.

 

Sobota 12.10.2019:

Předchozího večera jsem pro únavu šel spát poměrně brzy, takže naplánování trasy proběhlo až ráno. Stejně tak i naklepnutí v mapách, rozdělení map na jednotlivé etapy a přeťukání alespoň první etapy do navigace. Další etapy jsem do navigace zadával vždy až před jednotlivými dalšími etapami a stíhal jsem to jen tak tak..

S časem odjezdu jsme se ráno opět moc netrápili, nicméně vyjeli jsme v rozumné hodině kolem půl jedenácté. První část naší vyjížďky mířila do vesničky Bošovice do „Papouščí ZOO“. Po prohlídce a krátkém občerstvení jsme se rozloučili s Josefem a Kateřinou, kteří se museli vrátit domů již v sobotu a poté jsme vyrazili na oběd do Vinařství u Kapličky. Jak polévka, tak i druhé jídlo bylo opět naprosto bezkonkurenční a nezbývá, než opět poděkovat Pawuukovi za zprostředkování tohoto kulinářského zážitku.

Někteří z nás dali ještě rychlou kávu, jiní se prošli na kopeček až ke kapličce, ale po rychlém fotografování jsme vyrazili dál. Po krátké úvaze jsme pokračovali k Archeoparku v Pavlově. V 15.35 již měli vypnuté pokladny a další návštěvníky nepřijímali (otvírací doba do 16.00), takže jsme rychle skočili na motorky a pokračovali do Valtic, kde jsme navštívili místní Muzeum železné opony. Nejen poučná a zajímavá, ale i „připomínací“ expozice, která by měla každému připomenout, v jak relativně dobré době nyní žijeme.

Poté, co se s námi u Kapličky rozloučil Kaštan a po krátké návštěvě se oddělil také Robin s Michalou, v podvečer měl naplánovaný odjezd na rodinnou akci také Pawuuk. Ostatně hlavním důvodem, proč jsem naplánoval návratovou trasu právě přes Dubňany bylo právě vyprovodit ho domů, aby p. Pawuuková viděla, že naše skupina není pro Pawuukův duševní vývoj nebezpečná… 

Už jen příjezd hlomozících motorek vyvolal v ulici pozdvižení. Slezli jsme z motorek, pozdravili se a chvilku jsme si povídali s příslušníky Martinovy rodiny. Po krátkém povídání a občerstvení, které připravila Martinova maminka, jsme však museli vyrazit. Vypadalo to asi neomaleně a nevděčně, ale než jsme sedli na motorky, slunce zapadlo a měli jsme před sebou cca hodinovou cestu zpátky do hotelu v Uherském Hradišti…  Takže ještě jednou děkujeme a omlouváme se za toto „přepadení“…

Průjezd krásnou jižní Moravou a závěr cesty proti krvavě rudému obrovskému měsíci v úplňku, visícímu nízko nad obzorem byl jen symbolický závěr krásné vyjížďky…

Závěr celého dne bohužel již tak idylický nebyl. Po příjezdu na místo ubytování stál u hotelu nám neznámý Raider. Když jsme dorazili na večeři, přišel za námi po chvíli jakýsi „nový“ Raiderista s manželkou? Partnerkou? Nevím. A už na večeři bylo znát, že je to velký „mistr světa amoleta“… Nikdo se nechce na druhé povyšovat, ale s přihlédnutím ke skutečnosti, že se tento „mistr světa amoleta“ ocitl ve společnosti, kde nikoho neznal a aby ho tato slušná společnost vůbec přijala – mohl a měl se ukázat v dobrém světle – bylo jeho chování nepříjemné hned tam.

Vím, kdo dotyčného zval na večerní setkání přátel na jednom z pokojů a tak jako v jiných případech – pokusím se věc namísto nějakého veřejného pranýřování nasměrovat spíše k diplomacii. Proto se tady zmiňuji o možném způsobu, jak se snažit eliminovat eventuální nepříjemnosti.

S neznámým a nezvaným byly problémy i na pokoji, kdy cca půl hodiny po příchodu napadl jednoho z nás, takže jiní z nás okamžitě vystartovali, aby namachrovanému agresorovi jasně vysvětlili, že takhle tedy ne… Víc se mi k tomuto incidentu nechce vracet, protože nás mají spojovat hezké zážitky a nechceme vzpomínat na jednání prudičů a neurvalých hovad. Dotyčný byl vyhozen a poté, co odmítal opustit hotel (bydlel v jiné budově), byl vymeten až za hlavní bránu.

Smutné je, jak nechutně se choval nejen k nám, ale také ke své partnerce. Prostě těžký „boss“… :-(  Bohužel to je něco, co nikdo z nás nevyřeší, protože prostě nejsme schopni spasit všechnu špínu světa. A tak mohu jen doufat, že pokud snad náhodou dotyčná tyto stránky čte, najde odvahu a odejde od šmejda, který si dovolí vztáhnout ruku na ženu…

Zbytek večera proběhl v pohodě, jen je škoda, že byl na čas přerušen tímto zbytečným incidentem.

Koho by to zajímalo, sobotní trasa vyjížďky je k nahlédnutí zde.

 

Neděle 13.10.2019:

Nastala neděle, poslední den, jako obvykle pro asi většinu z nás – smutný.

Po snídani balení, umístění bagáže na motorky, loučení a postupné odjezdy domů. Někdo vyrazil přímým směrem a sám, jiný s dalšími kamarády. Česká sekce“ vyjela v trošku jiném složení, neboť v pátek večer za námi dorazil Airman a v sobotu večer přijela ještě Patricie s Alešem. Josef s Kateřinou byli pryč od soboty a tak jsme se domů vraceli ve složení Patricie, Aleš, Ivo, Olda, Slávek, Janka a já. Na pěkné svezení pořád ještě rozumně velká skupina. Cestu na Blansko a poté přes Vysočinu na Skuteč a Pardubice užili, třebaže to byla letos asi poslední delší jízda.

V Pardubicích jsme natankovali, rozloučili jsme se a poté již Airman odmávl start Oldovi s Ivošem, kteří nás u benzínky opustili jako první a zamířili do Dvora Králové. My ostatní jsme vyjeli za nimi a již poměrně nudnou trasou přes Lázně Bohdaneč jsme pokračovali na Chlumec nad Cidlinou. Cestou se oddělil Slávek a najel na dálnici na Prahu, poté v Poděbradech Patricie s Alešem a zamířili také směrem Praha. Já s Jankou jsme měli ještě kousek cesty přes Nymburk do Mladé Boleslavi.

Jako vždy bych rád udělal nějaký závěr. Myslím, že celkově se naše podzimní setkání více povedlo, než nepovedlo. Jelikož akce byla připravena víceméně „volně“, tedy bez nějakého přesného itineráře, bez dopředu domluvených míst k občerstvení a vlastně i místa zastávek a trasy byla zvoleny tak nějak „těsně před“ – nikde jsme se příliš nestresovali třeba pocitem, že máme skluz.. Na druhou stranu pro mě bylo víc stresující na poslední chvíli vymýšlet trasy, nebo je ťukat do navigace. Ačkoli jsem se snažil, většinou jsem pak již moc nestíhal odpovídat na telefonáty, či SMSky kamarádů, kteří nebyli s námi, ale chtěli se připojit někde cestou. Ono to nebylo lehké, zvednout vždy telefon, když jsem mu nebyl nablízku, anebo odpovědět, kudy pojedeme, když jsem měl cestu v navigaci, řídil jsem, ale místa a časy průjezdů jednotlivými místy jsem neznal, protože nejsem místní… Každopádně při plánování tras a ťukání do navigace mi velmi pomohl Stanley, za což mu také moc děkuji.

Neměl bych zapomenout na sršně, kteří jako vždy skvěle a spolehlivě zajistili průjezd kolony (dokonce i když částí uzavřeného kruhového objezdu projela policie ).  Díky tedy Pawuukovi nejen za skvělou exkurzi, pomoc při zajištění obědů a občerstvení v Dubňanech, ale také za skvělé sršnění, stejně jako děkuji za sršnění Stanleymu a Pepemu (se sršněním pomohl v sobotu večer). Stanleymu také děkuji za veškerou další pomoc a všem fotografům a kameramanům za poskytnutí médií ke zveřejnění…

Pokud jde o výše zmíněný incident – jak s oblibou říkám „každý zápor má svůj klad“… A tak se domnívám, že když už k němu došlo, měli jsme možnost vyzkoušet si v praxi, že jsme jedna parta a že táhneme za jeden provaz ve stylu „jeden za všechny a všichni za jednoho“. Doufám, že tomu tak bude i napříště a pevně věřím, že tomu tak bude vždy.

Všem děkuji za to, že si přivezli dobrou náladu a že si ji udrželi za všech okolností, ať už to byl onen incident, nebo třeba starosti s drobným blouděním.

Osobně se těším, až Vás zase uvidím a doufám, že mi to do té doby rychle uteče.

 

Galerie: Sešly se fotky od více z Vás. Na galerie z Raider srazů máme zřízený celý profil, nicméně fotky z dalších akcí zveřejňuji jako odkazy na galerie tvůrců těchto fotek. Ne každý však používá např. Rajče a ne každý používá nějakou galerii. Mnoho z Vás mi poslalo fotky, abych je zveřejnil já a proto je dávám na jedno místo – galerii, kterou používám s Jankou. S tím, že k fotkám přidávám jména autorů, anebo fotky a videa jednotlivých autorů dávám do samostatné složky. Každopádně děkuji za zaslání fotek a věřím, že jako zavzpomínání pomohou překlenout dlouhé zimní večery…

Abych to zde nevypisoval, odkazy na galerie z akce „Říjnové zabublání“ (a nejen z ní.. ) najdou zájemci zde. Děkuji Ditě za poskytnutí dvou fotek do mé galerie (protože jsem nenašel žádnou vhodnou společnou, kde by bylo když ne všichni, tak aspoň maximum účastníků a také žádnou podobnou, kde by byly tak pěkně vyfocené motorky… )

Diskuse kolem této podzimní akce byla poměrně pestrá před i po ní, takže spíše ze zvyku doplňuji, že ji lze nalézt na tomto odkazu.