Výpad na Ukrajinu

(zveřejněno na základě cestopisu od Jirky – Hillocka)

„Výpad na Ukrajinu“

(5.9.2019 – 8.9.2019)

Prolog

Podzim 2018: Cestu z pravidelně nepravidelného srazu naší třídy mám kousek společnou s Honzou. Vykládá mi o tom, jak každý rok jezdí na Ukrajinu do Užhorodu a že by to rád příští rok zkusil na motorce. No a jestli se nechci přidat. Kývám hlavou div mi neupadne. Domlouváme se, že vyrazíme někdy z jara, až bude počasí.
Druhý den ve stavu jasnější mysli házím vše za hlavu, protože řeči se vedou, život plyne a průběh dní mi tak nějak dává za pravdu. Vše ale mění už nečekaný telefonát na začátku června:

„Pátého jedeme na Ukrajinu…“

„Ses zbláznil, takhle rychle si dovolenou nezařídím!“

„Nech mě domluvit – myslím pátého září. Je to čtvrtek a v neděli se vracíme.“

Dva dny před odjezdem ještě krátké setkání se zbytkem účastníků zájezdu, Honza rozdá mapku s plánem tras na všechny dny. A jak určuje velikost močového měchýře častost návštěvy oné místnůstky, tak velikost mé nádrže určuje nucené zastávky po cca 250 km, takže je domluven výchozí bod – benzínka OMV Jihlava.

1. den:
Jihlava – Starý Hrozenkov OMV – Hybe OMV – Vranov nad Topĺou SHELL – Užhorod (625 km)

Přijíždím krátce před pátou ráno na místo srazu. Jsem tu první a překvapeně koukám na zhaslé stojany. Myslel jsem, že tady jsou non stop (jó tys myslel?). Po chvilce s bubláním přijíždí Honza na Intruderovi (taky myslel). No a pak s bzučením doráží Ruda na Fazerovi a spolu s ním přiduní David na GS (všichni jsme myslitelé!). Je celkem chladno, Ruda hlásí, že u nich bylo 6 stupňů. Naštěstí v pět otvírají. Dáváme plnou a začíná dálniční přesun směr Ukrajina.

První tankovací a snídaňová na benzince ve Starém Hrozenkově. Při příchodu ke kase mě ovane horký vzduch. Panebože to tady mají tak přetopeno, anebo je fakt tak chladno? Dáváme kafe a něco na snídani, většinově jsme vybaveni bábovkami. Z mé vychlazené mají chlapi srandu – holt se už nevešla do mých malých kufrů, tak šla do igeliťáku, uvázat na řídítka a schovat za plexi.

Nastává první dilema, kde bude další tankování. Podle mých výpočtů bych měl vydržet až do Štrby, před kterou je pojistka Hybe, jenže si nejsem jist, jestli bych dojel z Hybe až do Užhorodu. Dilema nakonec vyřešil Honzův Introš, který se dožadoval benzínu už v Hybe. Další kafčo, kocháme se výhledem na Tatry. Jen se nemůžeme dohodnout, jestli ten nejvyšší vrch co vidíme je Kriváň (jo byl to Kriváň). Protože si stále nejsem jist dálniční spotřebou, navrhuji ještě zastávku jistoty ve Vranově nad Topľou.

Odtud už nás čeká jen dojet hranici a jsme v podstatě v cíli. Na Slovenské straně to šlo vzhledem k téměř nulovému provozu celkem rychle. A pak už nás vítá Ukrajina a abychom věděli do čeho jdeme, tak hned zkraje na silnici hrby a výmoly, ještě dřív než nafasuješ obligátní bumážku. Po poměrně rychlém sběru potřebných razítek zase bumážku vracím, sjíždíme se po deseti a půl hodinách cestování za celnicí.
U nejbližší stanice čerpáme. A poprvé narážíme na systém, nejdřív zaplať a pak čepuj. Naštěstí ve většině případů vylezl někdo z obsluhy, se kterým jsme se domluvili kolik toho chceme (plnou – to dá rozum), ten pak na někoho kývl ať pustí čerpadlo. Jen dvakrát jsem opravdu platil předem. Po prvé jsem množství odhadl dobře, no a po druhé se šel pumpař podívat na skutečný stav a přeplatek vrátil.
Ještě zajedeme ke směnárně a vyměníme koruny za hřivny – kurz 1 : 1.

Ty vole já ty dva zarostlý semafory viděl na poslední chvíli !!!

Jaký semafory ???

A konečně do cíle dnešní cesty – hospoda Deca u notára. Skvělý boršč a dobrý tatarák. Zajímavý ukrajinský nefiltrovaný a ještě lepší červený kabernet. Ceny jak u nás, porce poctivější. Ubytování o 150 m dál ve Fortuně. Motorky ve dvoře, kde kamery přes noc ještě jistí noční hlídač. Cena 400 za osobu na dvě noci.

2. den:
Užhorod – Mukačevo OKKO – Chust WOG – Solotvyno – Tjačiv AZS Vakos – Chust – Sinevir – Koločava (298 km)

Ráno vyjíždíme bez snídaně. Cesta mezi Užhorodem a Mukačevem prošla a stále ještě prochází rekonstrukcí. V jednom místě, kde se kvůli tomu jezdilo pouze po jedné polovině a náš směr zrovna stál, na nás mávl chlapík s praporkem, ať i přesto jedeme.

Máš motorku, tam se vejdeš.

A opravdu auta v protisměru v poklidu uhýbají. A tohohle přístupu no-stres si všímám po celou dobu našeho harcování. Díky rekonstrukci je zde nerovností přijatelné množství – přijatelné vzhledem k tomu co následovalo. Zastávka v Mukačevu u benzínky na snídani. Přisedáme si k obsazenému stolku, kde proběhnou takové ty obligátní otázky (odkud, kam), Ukrajinec když slyší, že jedem do Solotvyna jen mávne rukou a říká, že tam cesta na chuja (slabý výraz). Pak nám začne vysvětlovat jak nejlépe projet Mukačevo. Naštěstí má Davidova navigace víc rozumu než domorodec, jinak bychom na těch kruhákách podle jeho rad kroužili snad do dnes. Před Velikou Kopanijou náhle kousek motorkářského ráje, v úseku asi jednoho kilometru kvalitní asfalt s krásnými zatáčkami. Ale dole ve vsi se vše vrací k ukrajinskému normálu, jen nechápu před námi jedoucí auto, co tak náhle snižuje rychlost. Koukám co se děje a ono ejhle – nad křižovatkou má policie vyzděnej posed. Další doplnění pohonných hmot v Chustu.

Odtud silnice vede souběžně s řekou Tisa, jež tvoří od Tjačivu hranici s Rumunskem. Konečně vyklepaní vjíždíme do Solotvyna. S hubou otevřenou sledujeme místní vily, spíše paláce, abychom tu hubu zase honem rychle zavřeli, neb poslední stovky metrů příjezdu k našemu prvnímu cíli jsou dokonalý offroad. Člověk nechápe, když vidí to okázalé bohatství v kontrastu s takovou bídou. Platíme za vstup 70 hřiven. Jsou zde jezírka se slanou vodou, pozůstatek po již ukončené těžbě, a prý léčivým bahnem. Tak se jdeme smočit. Voda nadnáší tak, že se v ní ani nedá plavat. Jedině zaujmout polohu na zádech a pádlovat rukama. Připadám si jak mořská vydra.

Po koupeli zaskočíme na výbornou polévku bograč a zase ke strojům. Cílem je Koločava. Honza nás varuje před nejkratší cestou, na které s autem přišel o tlumiče. Jedeme proto raději oklikou přes Chust, kde plánujeme opět doplnění benzinu. První vyráží David a na svém GSu volí ostřejší tempo, Ruda se ho chytá a já se nechci ztratit, tak jedu taky. Kupodivu mám pocit, že rychlejší jízda, některé nerovnosti „žehlí“. Honza naše tempo nehodlá akceptovat a zůstává pozadu. No nic – jsme domluveni na tý benzínce, tak tam na něj chceme počkat. Avšak Rudův Fazer najednou hlásí, že chce napojit dřív. Odbočujeme v Tjačivu k pumpě a čekáme tam. David se rozhodl, že vyzkouší schopnosti svého GSa a vyráží napřed, že pojede tou horší cestou. Zbytek jede oklikou přes Chust a údolím řeky Riky. Dostáváme se tak až do Siněviru.

Odsud je to už jen kousek na konečnou. Cesta klesá a tak se zařazenou čtyřkou nechávám motorku spokojeně příst. Je už večer a tudíž se nám cesta zpestřuje dalším koloritem. Krávy se vracejí samy domů z pastvy a kolikrát některá z nich zůstane stát napříč silnice jako – no jako kráva. K tomu se samozřejmě začínají objevovat na silnici produkty jejich trávení a tak je o zábavu postaráno.

Na Četnické stanici v Koločavě nás už čeká rozesmátý David, který přiznává, že autem by tudy jet nechtěl. Dáváme motorky do dvora. Honem vykoupat a pak něco pojíst a popít. Jsou tady jako hosti snad jenom Češi. Což nezabránilo tomu, aby jeden z nás, unaven cestou a nějakou tou vodkou, nepronesl k jednomu rodákovi z Opavy větu: Hele ty umíš fakt dobře česky…

3. den:
Koločava – Volovec – Čynadijovo MOTTO – Mukačevo – Užhorod (205 km)

Přesun do Mukačeva vede kupodivu po překvapivě dobrých silnicích. David s Rudou vyráží svým tempem a my s Honzou na kochačku. Cíl Mukačevo tržnice, a pak Užhorod. Cestu jsem já neplánoval, a tak jsme nezajeli ani k přečerpávací nádrži u Koločavy ani Siněvirskému jezeru, ani k Mukačevskému hradu. Možná je to ale dobře, aspoň je důvod se tam vrátit. V Užhorodě nás majitel hospody Pavel slíbil vzít do města na slavnosti. Což se obešlo beze mě, neb jsem cítil, jak se na mě dere nějaký moribundus (ani jíst mi nechutná, ani pít mi nechutná). V deset se jde spát, ráno chceme vyrazit už ve čtyři, doufaje v to, že se dostaneme rychleji přes hranice. Ještě zkoumáme radar a vidíme mračna nad celým Maďarskem. Ženou se na sever, tudíž nám do cesty. Padl nápad na noční přejezd, ale ten je zavržen.

4. den:
Užhorod – Hybe – Starý Hrozenkov – Jihlava (625 km)

Ráno vyrážíme ve čtyři dle plánu, ale rychlý přechod přes hranice nevyšel. Noční směna na Slovenské straně zřejmě zkolabovala a než se rozhýbala ta denní – hodinu a půl přes hranici neprošlo jediné auto. Nakonec z toho vyšlo skoro pětihodinové čekání. Horší jak všechny díry a krávy na silnicích Ukrajiny. Máme toho dost a tak se nakonec domlouváme, že pojedeme každý svým tempem a zastavíme si dle svých potřeb. Od Liptovského Mikuláše až skoro do Brna se potkáváme s deštěm. Nepromoky prošly svým prvním velkým testem a byl jsem za ně rád. V Jihlavě zastavuji kolem šesté večer. Šťastnej jak Franta Venclovský, když přeplaval ten Lamanšskej průplav.

 

Slider