Autumn Raider Trip 2017 – 3. část

„Autumn Raider Trip 2017“, aneb „Podzimí Alpy s kamarády Raideristy“

(2.9.2017 – 9.9.2017)

(3. část)

Pátek 8. září 2017:

Jelikož kluci zatoužili zažít na Faakeru „testovací jízdy“ na některých modelech u stánku Harley-Davidson, rozhodl jsem se znovu oddělit a vyrazit tentokrát brzy ráno na svoji „okružní jízdu“ se zastávkou u moře… Bylo pěkně a mě to táhlo na jih a také do vojenského muzea Pivka. Kolem Pivky jsem zatím vždy projížděl s někým a protože jsem obrovský nadšenec do techniky a historie, vím také, že i „rychlé proběhnutí“ muzea se mnou by pro „NEfandu“ bylo utrpení… Tentokrát jsem však měl možnost navštívit zajímavé muzeum v Pivce úplně sám…  Je asi zbytečné vysvětlovat, že s ohledem na můj náročný cestovní plán jsem během návštěvy muzeum na můj vkus pořád jen „prolétl“… Ale říkal jsem si, že to je lepší než nic a objevil jsem tam spoustu zajímavých exponátů. (Podrobněji to lze vidět v mé fotogalerii, ačkoli ne každá fotka je kvalitní – a mnohé jsou navíc fotografovány přes skla vitrín. Pro mě osobně jsou však vzpomínku a motivací, na které exponáty se budu chtít podrobněji zaměřit, až (a jestli) se mi zase podaří projíždět někdy kolem sám… )

V pátek jsem tedy vyrazil brzy ráno – opět na Jesenici, Radovljici a Kranj. Tam jsem však odbočil „dolů“ – tedy na jih na Škofja Loku a dále na Dolenju Dobravu, Todraž a nikoli příliš složitou, ale velmi hezkou cestou na Vrdzenec, Horjul, Vrhniku a Logatec. Z Logatce jsem cestu znal z předchozích výletů, ale užíval jsem si ji přes Postojnu až do Pivky, kde jsem si vychutnal již zmíněné vojenské muzeum.

Čas tam letěl snad ještě rychleji a musel jsem spěchat, abych svůj velkoryse naplánovaný okruh projel v rozumné době. Vyrazil jsem tedy dál na jih a kousek za Malou Pristavou jsem odbočil vpravo a pokračoval na západ na Buje, Divača a Sežana. Odtud to bylo již jen kousek do Terstu a k moři… Po severním okraji tohoto velkého přístavního města (plného skůtrů jako snad všude v Itálii) jsem sjel až k mořské hladině a cestou podél mol a kolem seřaďovacího nádraží jsem pokračoval dlouhou trasou po pobřeží na Grljan, Sistianu a Duino, kde jsem se od moře začal opět vzdalovat a opět jsem pomalu začal stoupat do středomořských kopců. Mezitím jsem si samozřejmě udělal několik fotek – nejen části terstského přístavu s loďmi čekajícími v rejdě, ale také pár fotek přímo z terstského mola.

Musel jsem však rychle dál a tak jsem z Duina spěchal na Jamiano, Rupu a Goriziu, abych se krásnou údolní cestou dostal přes Plave, Morsko a Doblar až do Tolminu, resp. na křižovatku poblíž, kde jsem za vesničkou Volce odbočil na Idrsko, Kobarid, Žagu a Bovec. Nechtěl jsem se zpátky vracet přes Itálii – navíc tuto trasu jsem měl v posledních dnech projetou již dvakrát. A ačkoli také údolí řeky Soča – včetně úžasného Triglavu mám projeté několikrát – touha dát si to znovu „od jihu“ byla příliš silná. Krátká pauza na posledním odpočívadle před serpentinami a vzápětí už jsem zrychleným tempem pokračoval dál, protože se začínalo velmi rychle stmívat. Bylo však ještě vidět natolik, že jsem si stoupání opět vychutnával. Ovšem při sestupu dolů na slovinskou stranu se smrákalo stále více a tak jsem po kratičké zastávce v jedné ze serpentin (potřeboval jsem prostě zastavit. :-) ) a několika již notně tmavých fotografiích rychle pokračoval dál dolů, abych do údolí dorazil alespon se zbytky světla…

Ještě než jsem sjel úplně dolů – měl jsem krizi a velkou kliku zároveň: Za jednou z posledních zatáček prováděli soudruzi slovinští silničáři opravu. Značení až v zatáčce a protože byla oprava takřka generální – vletěl jsem do hlíny a štěrku a měl jsem hodně, ale opravdu hodně co dělat, abych na vlhkém blátíčku Raidera ukočíroval a zpomalil natolik, abych se nepřizabil… Štěstí bylo v tom, že jsem tuto past na motorkáře zahlédl ve zbytcích světla doslova „několik metrů před totálním průšvihem“… .

…Uf – zvládl jsem to… Ale ledový pot jsem měl úplně všude…  Následně jsem již za tmy – a ještě opatrnějším sestupem jsem sjel až do Kranjskej Gory a za absolutní tmy dojel přes Gozd Martuljek do Dovje… Bylo cca 22. hodin, tma a začala noc.  A přede mnou bylo ještě balení na sobotní návrat…

Původně jsme s kamarády přemýšleli, jestli ještě nevyužít času a nevrátit se domů až v neděli… Předpověď počasí na neděli však byla neúprosná a tak nikdo z nás nechtěl riskovat. Ještě před páteční půlnocí jsme se tedy rozhodli sbalit a v sobotu brzy ráno vyrazit k domovům…

Sobota 9.9. 2018:

Jak to tak bývá – poslední den se může jevit vcelku smutně… Pokud se vyloženě netěším domů, mívám to také tak. Ale přeci jen – měl jsem před sebou ještě něco mezi šesti až sedmi sty kilometry cesty (nerad jezdím „přímo“ po dálnicích), takže jsem se pořád těšil na příští hodiny. Horší by to bylo, kdyby bylo počasí podobné, jako o týden dříve – ten pocit, když člověk někam musí a ví, že to nemůže odložit ani kvůli počasí – opravdu nic moc…

Já jediný jsem opět mířil jinam – prakticky ideálně na sever, zatímco kluci opět mířili spíše na „dálný východ“… :-D  První část trasy jsme však urazili společně a museli jsme vyrazit brzy, protože naplánovaná cesta byla opravdu dlouhá. Navíc na přelomu první a druhé dekády září, kdy se blíží rovnodennost – dny jsou již citelně kratší…

A tak ráno rychlá snídaně, naházet batohy na motorky, pořádně je upevnit a vyrážíme… Začátek je sice „klasika“, ale nudná jen zdánlivě – je tam prostě pořád krásně a stále je na co se dívat a co prohlížet. Po nezbytném rozloučení s obsluhou a majitelkou kempu jsme tedy vyrazili z Dovje opět na Belcu, Gozd Martuljek, Kranjskou Goru a Podkoren, abychom opět zatočili „do kopců“ směr Rakousko. Znovu (a v r. 2017 naposledy jsme tedy projeli Wurzenpass a pokračovali jsme na Furnitz a Vilach, kde jsme odbočili k severu na Radenthein, Bad Kleinkirchheim a Patergassen. Měl jsem se o kus dál od kluků oddělit a tak jsem jel na konci kolony.

Za zmínku stojí, že při průjezdu přes Bad Kleinkircheim jsem zaslechl mohutné troubení a všiml si že kluci přede mnou i mávají. A vzápětí jsem si všiml, že vpravo u silnice z parkoviště hotelu nám mávají kluci z Čech, které známe z jiných akcí… Ačkoli ubytovaní poměrně daleko – byli od středy na Faakeru, a právě se chystali nasednout na své stroje a taktéž vyrazit domů… V jejich případě to byla cesta až na Ostravsko… Jelikož vpředu jedoucí Stanley nezastavil, pokračovali jsme všichni za ním, aniž bychom zastavili a s kluky se osobně pozdravili. Přeci jen jsme spěchali…

Přesto jsme o kousek dál zastavili před městečkem Sankt Peter ob Judenburg.  Zavřená a opuštěná benzínka dávala tušit, že také v bohatém Rakousku mohou některé podniky zkrachovat a to vč. „bohatých“ benzínových stanic na frekventovaných místech. Po krátké pauze jsme se rozloučili. Kluci potřebovali jet – tentokrát už definitivně – víc na východ na Judenburg, Zeltweg a dál směrem na Vídeň, zatímco já jsem se musel opět stočit k severu.

Když moji souputníci odjížděli, bylo mi docela smutno. Na pomezí jižního a středního Rakouska, kamarádi se vzdalovali a dál jeli alespoň většinu cesty společně, zatímco na místě zůstal už jen můj Raider a já měl před sebou sám ještě docela dlouhou cestu – zhruba 3/4 ze sobotní trasy. A smutné také bylo, že výlet do Rakouska byl na konci…

Musel jsem ale vyrazit a tak když kamarádi mizeli v dálce, nasedl jsem i já na svého Raidera a vyrazil na Enzensdorf, Mauterndorf a do Tauernského průsmyku na Sankt Johann am Tauern, Hohentauern a Trieben. Cesta jako vždy nádherná a i když mně nikoli neznámá, opět jsem měl co prohlížet a kam se dívat. V Triebenu jsem si dal krátkou pauzu, ale především jsem tam nutně musel natankovat. Skutečně nutně, protože už při loučení s kamarády jsem měl poměrně málo benzínu, ale nechtělo se mi zajíždět při hledání další čerpačky… Jen jsem se cestou přes průsmyk modlil, aby tam nebyla opět (jako před týdnem) nějaká uzavírka a nemusel jsem se vracet, protože bych mohl mít opravdový problém…

Další cesta lesy na Admont, Altenmarkt bei Sankt Gallen a Kleinrefling. Kousek za tímto městem mě zaujalo něco jako vikingská loď plovoucí po řece Enns. Asi nějací nadšenci do historie, či tematický „letní tábor“, či vyjížďka pro děti? Každopádně pohled to byl zajímavý. Cesta dál směrem domů na Waidhoffen an der Ybbs svou krásou jen prohlubovala moji frustraci z návratu domů. Jen samotná představa, že po přejetí hranic najedu na „úžasné údržované“ české silnice byla nepříjemná… Pokračoval jsem dál na Amstetten a kousek za městečkem Ardagger Markt jsem odbočil na most přes Dunaj. Díky známé a relativně blízké řece jsem se již cítil více „doma“, ale byl přede mnou ještě jeden nádherný úsek, na který jsem se moc těšil, protože trasa od městečka Grein přes Dimbach, Linden, Konigswiesen, Haid, Arbesbach, Grierbach až do města GrosGerungs je skutečná lahůdka a vřele ji (v obou směrech) doporučuji všem, kteří ji neznají. Zajímavé bylo setkání s Vikingskou lodí na řece Enns, kousek za , které jsem prožil

Ale spěchal jsem dále na Engelstein, Weitru a České Velenice. Tam jsem si sice maličko zajel, když jsem minul objížďku a špatně odbočil k hraničnímu přechodu, ale po chviličce jsem najel na správnou cestu, přejel neviditelnou čáru – bývalou „železnou oponu“ a byl jsem doma… Poslední – „českou“ etapu trasy již asi nemá moc smysl popisovat. Z Českých Velenic jsem pokračoval na Suchdol nad Lužnicí a po projetí Třeboní jsem ještě naposledy natankoval, pokračoval jsem na Veselí nad Lužnicí a po dálnici kolem Soběslavi, Sezimova Ústí a Tábora až k Lažanům, kde „jihočeská“ dálnice končí, protože se staví teprve asi dvacet let…. :-(  Následně jsem uháněl přes Miličín, Votice, Benešov a Mrač, abych se připojil na devatenáctém kilometru D1 směrem na Prahu, kterou jsem projížděl již po západu slunce. Pokračoval po „okruhu“ až na „Boleslavskou“ a kolem Brandýsa nad Labem a Benátek nad Jizerou dojel až do Mladé Boleslavi do garáže… Dojel jsem tak akorát – když začínala skutečná tma a také tak akorát, abych toho měl dost a abych s radostí slezl z motorky. Když už jsem byl doma, tak co taky jiného…

Myslím, že celkově se podzimní výlet do Alp vydařil. Opět jsem se svezl nádhernou krajinou, opět jsem si vyčistil hlavu a opět jsem objevil spoustu krásných cest a nových míst. Ačkoli Faaker pro mě není až tak přitažlivý v tom smyslu, že bych tam musel trávit dlouhý čas, líbilo se mi tam, i když v r. 2017 tam díky nestálému a chladnějšímu počasí bylo daleko méně lidí než dříve. S kamarády to bylo také prima a tak budu mít na co vzpomínat. Lituji pouze, že mi na cestách chyběla věrná Raideristka moje manželka, která díky pracovním povinnostem v tomto období nemá na dovolenou šanci a tak její červený Raider musel pospávat v garáži.

Slider