Autumn Raider Trip 2017 – 2. část

„Autumn Raider Trip 2017“, aneb „Podzimí Alpy s kamarády Raideristy“

(2.9.2017 – 9.9.2017)

(2. část, 1. část zde)

Pondělí 4.9.2017:

V neděli večer po svém příjezdu jsem ještě krátce poklábosil s kamarády, ale byl jsem za předchozích dva dny vcelku unavený a tak jsem brzy odpadl a šel spát.

Snad i proto jsem se probral hodně brzy ráno – byla ještě tma, ale zdálo se mi, jako by někde svítil mobil. Oknem vstupovalo do místnosti slabé světlo. Vyšel jsem ven před chatku a spatřil tu nádheru. Kraj kolem Triglavu znám sice velice dobře, ale v tento čas a v těchto barvách to pro mě bylo něco nového a naprosto úchvatného: Zatímco údolí se ještě topilo ve tmě, z které prosvítaly jen cáry noční přízemní mlhy – čím výše jsem se díval, tím více vystupovaly ze tmy do světla nádherné Slovinské hory. Lesy přecházely směrem vzhůru z černé, do tmavě zelené a zelené, aby se  stoupající výškou ubývaly ve prospěch ostrých kamenitých srázů. A pohled na špičaté štíty – díky ranním červánkům v narůžovělém mlžném oparu – byl skutečně úchvatný…  Vzal jsem si z chaty mobil a udělal pár snímků, než prchavé okamžiky zmizí. Ale tak jako se vycházející, či zapadající slunce pohybuje velmi rychle, tak i tohle byla jen krátká chvíle a za chvíli se hory na slunci třpytily jako diamanty a Slovinsko mě tak hned v pondělí ráno přivítalo krásou v plné síle. Ale den uháněl dál, kamarádi vstávali a všichni jsme se začali připravovat na pondělní vyjížďku – pro mě první skutečnou vyjížďku v Alpách v r. 2017.
Cestopisy nejsou o tom, aby tvůrce psal o tom jaká byla silnice či města, anebo jestli projížděl rovinatější, či kopcovitější krajinou. Cestopisy mají popsat atmosféru a pocity. Alespoň já to tak vnímám. A protože Alpy – ať již Rakouské, Švýcarské, Francouzské, Italské, nebo třeba Slovinské jsou samy o sobě nádherné hory se spoustou krásných míst – vyhnu se detailnímu popisu všech těch krás – luk, jezírek, lesů, kamenů, serpentin, anebo třeba ledovců. V druhé části svého cestopisu tedy své vyprávění zkrátím a omezím se pouze na něco skutečně zajímavého, či neobvyklého, případně na něco, co si dobře pamatuji. A začít mohu perfektně zvolenou krásnou trasou prvního dne. Tedy prvního dne pro mě, neboť kamarádi byli na místě již o den dřív a předchozí den – kdy já jsem se ještě od severu k jihu plahočil deštivou rakouskou krajinou – oni si již užívali na místě…
Po snídani jsme vyrazili na pondělní trasu. Jelikož jsme mířili na sever do Rakouska, nebylo v podstatě jiné možnosti, než projet opět známým Wurzenpassem – ledaže bychom si chtěli zajet desítky až stovky kilometrů… Takže jsme vyrazili na Kranjskou Goru, Podkoren a po projetí skrz Slovinsko-Rakouské hranice jsme zklesali na Furnitz a Vilach, po jehož projetí jsme pokračovali na Sankt Ruprecht bei Vilach, abychom těsně před Niederdorfem odbočili vlevo směrem na Treffen am Ossiacher See…

A tady začala ta pravá zábava – troufám si tvrdit, že šlo o jeden z nejkrásnějších úseků, které jsem si měl možnost vychutnat během svého „Rakouského tripu 2017“. Krátce po projetí Ausere Einode jsme odbočili vpravo a pokračovali na Innerteuchen. Tenhle úsek byl skutečně rozkošný – nádherná asfaltka v údolí, plno zatáček, lesy, vůně čerstvého vzduchu, slunce.. Prostě paráda. Když jsme z této cesty sjížděli kousek severovýchodním směrem od Himmelbergu, odbočili jsme vlevo a pokračovali rychlejší, ale opět moc hezkou cestou na Gnesau, patergasen Vrwald a Ebene Reichenau. Chvíli na to jsme odbočili vlevo a po známé Nockalmstrasse pokračovali na Winkl, Innerkrems, Kremsbrucke a Gmund. Cestou jsme si však užili nespočet překrásných zatáček na Nockalmstrasse a také jsme mnohokrát zastavili a vychutnávali si úchvatné výhledy

V Gmundu jsme odbočili na Maltu a Branstatt, abychom krásnou přírodou po Malta Hochalmstrasse stoupali až k mýtné bráně, stojící na cestě k přehradě „Kolnbreinsperre Staumauer„. Poblíž je veliký vodopád a také pěkná restaurace, kde jsme se naobědvali.

Příběh nemá být fádní a tak zmíním, že po obědě jeden z nás nemohl najít klíč od motorky. Ačkoli si běžně vozí náhradní – tentokrát jej jako naschvál neměl k dispozici. A tak jsme všichni hledali – na parkovišti, cestou k restauraci, v restauraci, pod stoly, na toaletách, prostě všude… Ale povedlo se – klíč ležel kousek za motorkou v trávě. Nebylo to daleko, ale aktér si prý snad ani neuvědomoval, že v tomto místě stál. Hlavní je, že to takhle dobře dopadlo. :-)

Po obědě jsme se rozdělili – část chtěla jet jinam a část chtěla vyjet k již zmíněnému obrovskému vodnímu dílu vysoko v horách. Protože jsem na tomto místě byl poprvé, zaplatil jsem mýtné a pokračoval s druhou skupinou „stále nahoru“. Cesta nahoru je úzká a řízená semafory a jelikož těsně před námi zrovna vyšla červená, museli jsme čekat. Ale nevadilo nám to – hned poblíž se nacházel další krásný vodopád a tak jsme seskočili ze strojů a těch pár kroků si tam vyšlápli a pořídili jsme tam pár fotek

Přehrada „Kolnbreinsperre Staumauer“ je úžasné vodní dílo vybudované vysoko v horách a zasazené do překrásné vysokohorské přírody. Je s ní spojeno více technických „divů“o nichž se zájemci mohou něco dozvědět na stránkách, věnovaných přímo této stavbě. Mně stačilo vydat se s kamarády na hřeben přehrady až zhruba do poloviny, kde je umístěna vyhlídková plošina s drátěnými (!) podlahami… Jen tak ji tam prostě umístili, zavěsili ocelové nosníky přišroubované do úchytných bodů v betonu… Pár schodů na vyhlídkovou plošinu, jejíž podlaha je sice z velmi silného skla (anebo takových drátěných „rohoží“), ale budící obrovský respekt… Bylo zajímavé sledovat příchozí, jak se během přibližování k plošině jejich rozjařené výrazy mění postupně až k velmi zachmuřilým… Čím blíže, tím více…
Přehrada je navíc prohnutá nejen v horizontálním, ale také ve vertikálním směru, takže člověk na plošině má pocit, jakoby visel ve vzduchu a jen čeká, kdy se jediné závěsné body, držící jej na „pevné zemi“ – ocelové nosníky připevněné k přehradě – utrhnou… Výška od podlahy plošiny dolů na zem přes 200 metrů je skutečně dechberoucí, či spíše závrať vyvolávající… Já osobně když jsem z plošiny fotografoval, držel jsem mobil pro jistotu oběma rukama a ještě jsem litoval, že nemám u mobilu žádné bezpečnostní poutko… Pro mě prostě hrůza a jediný statečný na místě byl Stanley ( ) , který má k výškám profesionálně blízko… Ale že by někdo z příchozích, kteří ještě několik minut před příchodem vtipkovali, jak plošinu „rozhoupou“, anebo jak budu na ní „dupat“ něco takového udělal – to se nestalo ani omylem… Každý kdo na plošinu vstoupil – našlapoval víceméně hrůzou velmi opatrně kráčel, jakoby po peří, nebo čerstvě napadaném sněhu.. Respektu bylo zkrátka hodně…
Po nezbytném focení jsme se vrátili k motorkám a cestou si ještě udělali pár společných snímků nainstalovanou místní kamerou, která je ihned posílala na zadanou emailovou adresu…

Následovala cesta dolů a opět průjezdy několika tunely a čekání na několika místech se semafory. Po sjetí až do Gmundu jsme odbočili tentokrát vpravo a pokračovali na jih na Spittal an der Drau a údolím podél dálnice zpět na Vilach. Já jsem tuto cestu (již od Kremsbrucke a přes Gmund) projížděl shodou okolností o den dříve, ale i tak jsem si ji vychutnával, protože v neděli jsem tento úsek projížděl již za tmy (podobně jako v r. 2015 s manželkou, kdy jsme to přes Spittal „kulili“ až do Klagenfurtu).  Vlastně také úsek z Vilachu přes Wurzenpass až do Kranjske Gory a do místa našeho ubytování jsem si vychutnával, ačkoli jsem jej projížděl již nesčíslněkrát.. Je tam prostě krásně..

Úterý 5. září 2018:

Ráno jsme vyjeli opět stejným směrem, tedy na Kranjskou Goru, Podkoren a přes Wurzenpass a hranice opět „z kopce“ do Rakouska. Ovšem tentokrát jsme na hlavní silnici k Vilachu odbočili vlevo a pokračovali na Lind, Arnoldstein a dále na Feistritz an der Gail a Hermagor. Po jeho projetí a dalších cca osmi kilometrech jsme se stočili na jih na Tropolach a směrem na Itálii. Překrásnými serpentinami (které jsme s manželkou a jinými motorkáři v r. 2016 pro uzavírku tunelu bohužel neprojeli celé) jsme dojeli až do italské Pontebby a pokračovali dále na jih až do městečka Dogna, kde jsme odbočili do krásného „serpentinovitého“ úseku mezi kopce. Věděli jsme, že cesta nemá další pokračování a že se tedy budeme muset tamtudy vracet. To však vůbec nevadilo – neboť krásný úsek nám nabídl snad všechno: Zpočátku údolí mezi stromy a později mezi skalami, ale tastrže s obrovskými bílými balvany a na konci opět krásné serpentiny a všude kolem pastviny. Po cca 20-ti kilometrech jízdy „divočinou“ se nám to tam zdálo jako „na konci světa“ a divili jsme se, jak takhle daleko od civilizace mohou bydlet lidé. Ale když jsem o tom přemýšlel, snad ani nemohou být nešťastní…
Za zmínku snad ještě stojí, že místní „Milky“ nejsou fialové (kdyby to někdo nevěděl – jako všechny „Milky“ světa.. ), ale tak jako všechny „Milky“ světa – nelámou si moc hlavu se silnicemi a pokud mají jen trochu možnost – korzují i po nich. Takže i jízda po jimi vyzdobeném asfaltu je svým způsobem adrenalinový zážitek – zvlášť, když člověk jejich pozdrav trefí v zatáčce… Přežili jsme to ve zdraví a dokladem je několik fotografií našich patřičně „vyzdobených“ strojů… :-)  Jednu výhodu však Milky přináší – díky neustálému hnojení a vysokohorským pastvinám na těchto místech rostou také krásné horské květiny.

Vraceli jsme se tedy touto „slepou“ cestou zpět a v městečku Dogna jsme opět odbočili – opět vlevo a tentokrát na jih na Chiusaforte a Casaolu, abychom se v městečku Resiuta naobědvali. Po chutném, ale pro nás středoevropany naprosto mizivém obědě jsme projeli stejnou cestou na Chiusaforte a těsně za městečkem jsme odbočili vpravo na Pezzeit a pokračovali dále směrem na Log pod Mangartom. Krátce jsme zastavili u jezera Lago del Predil a s ohledem na blížící se temné mraky jsme se domlouvali, co dál. Až na jednoho z nás – všichni se rozhodli pokračovat na Cave del Predil a Tarvisio a zpátky k rakouským hranicím na Maglern, Arnoldstein a Riegersdorf. Já jsem se však chtěl podívat na Mangart – ostatně – ne z každého temného mraku zaprší a i kdyby – co to je pro „vodníka“, který o dva dny dříve projel doslova „mrazivou a mokrou hrůzou“…  :-)

Rozdělili jsme se tedy a já jsem se jako první zastavil u kanónu, který tvoří jakýsi pomník poblíž jezera. Po rychlé zastávce jsem však vyrazil nahoru, abych si dal Mangart… Pravda – cestou jsem musel „píchat mraky“ (jak říkají aviatici, když se snaží naopak skrz vrstvu mraků sestoupit), ale na druhé straně bylo (zatím) vidět do údolí a tak jsem občas i zastavil a fotil. A celkově mi mraky nevadily, protože po vystoupání kus výš chvílemi dokonce prosvítalo slunce a když jsem stoupal úzkou silnicí na Mangart, začalo i hřát..  Zhruba dva kilometry od nejzazšího místa, kam se dá normálně zajet byl zákaz vjezdu, resp. značka, informující o průjezdu pouze na vlastní riziko… Silnice byla plná červeného štěrku, kamenů a také velkých balvanů… Co teď? Vyježděné koleje dávaly tušit, že otrlejší pokračovali dál… Bál jsem se o pneumatiky, ale vyrazil jsem také… Přeci jen – když už jsem byl tak blízko… A dodávám, že pocit, kdy člověk projíždí pod drolícími se skalními převisy, kdy jsem ve stejnou chvíli dokonce zahlédl několik padajících kamenů – nebyl vůbec příjemný… Navíc – Raider „prděl“ přesně jak měl a Cobry vydávaly svůj obvyklý rachot, který jsem pod skálou vnímal skoro jako sérii rychlých tlakových vln… O to více jsem se modlil, aby mě nějaký kámen netrefil. Bylo by v tom případě asi vcelku jedno, jestli by byl větší, nebo menší, protože jsem si jist, že i vcelku malý by mého Sharka bez problémů rozlouskl a mně udělal pořádné „bebíčko“… Radši nedomýšlet…

Nahoře jsem trošku fotil a udělal jsem několik fotografií, bohužel se pod vrcholem začalo rychle zatahovat a Mangart se rychle ukrýval do mlhy. A tak jsem se spěšně rozhodl vyrazit zpětStejnou cestou dolů a snažil jsem si vychutnávat krásné rozhledy. Opět jsem sjel skoro až k jezeru a pokračoval jsem podobnou trasou, jako přede mnou kluci – čili na Cave del Predil a Tarvisio a zpátky k rakouským hranicím na Maglern, Arnoldstein a Riegersdorf, následně pak „klasikou“ přes „passo“ na Podkoren, Kranjskou Goru až do Dovje. Kamarádi se před návratem stavili u vodopádu poblíž místa našeho ubytování a protože jsme se rozhodli zajít na večeři do místní pizzerie, dorazil jsem chvilku po nich. A dodávám, že místní pizza chutnala všem – mně tedy ohromně a rozhodl jsem se tam příležitostně určitě někdy vrátit…

Středa 6. září 2018:

Ve středu se kluci rozhodli vyrazit poprvé na Faaker, tedy na návštěvu tradiční podzimní akce, která by se také dala nazvat „Mekka chopperistů“. Mně však bylo líto ztratit den bloumáním mezi stánky i když často zajímavými. A tak jsem se s kamarády opět dohodl, že pojedu na vyjížďku sám. Potřeboval jsem vyřídit pár mailů, takže jsem nakonec vyrazil o něco později, později, nicméně po krásné trase směr Jesenica, Radovljica a Kranj, kde jsem odbočil na Britof, Hotemaže a pokračoval „do kopců“ na Zgornje Jezersko a dále k rakouským hranicím. Cesta byla opět rozkošná a kromě krásných serpentin jsem se několikrát zastavil na pěkných místech s úchvatnými rozhledy. Pokračoval jsem na Bad Eisenkappel, Zauchen, Wildenstein, Niederdorfl, Ferlach a stále od východu po hlavní přes Winkl jsem dojel až na Faaker, který jsem si symbolicky objel (taková motorkářská „povinnost“… ). Zaparkoval jsem u jednoho z rozsáhlých „stánkových polí“, prošel jsem si pár stánků a po zhruba hodině jsem se setkal s kamarády a s padající tmou jsme společně přes Vilach, Furnitz a dál notoricky známou trasou vyrazili k domovu – resp. do místa našeho ubytování do Dovje.

Čtvtek 7. září 2018:

Ráno z Dovje všichni opět na Kranjskou Goru a Podkoren, pokračovali jsme dál na západ až do blízké Itálie na Carvisio, Cave del Predil a podél jezera Lago del Predil (tentokrát v opačném směru) jsme uháněli na Pezzeit, Chiusaforte a Resiutu a pokračovali jsme směrem na San Giorgio a dále nádhernou cestou směrem na Žaga a Bovec. Cestou jsme se zastavili v hospůdce, kterou jsem navštívil s Jankou a dalšími již v roce 2016 a dali jsme si klasické italské lasagne. Co jsem však o rok dříve nevěděl bylo, že plocha hned vedle hospůdky byla vybudována za 2. světové války a německé horské jednotky ji používaly jako přistávací plochu pro vrtulníky Focke-Achgelis Fa 223. Italové ji ještě na přelomu tisíciletí využívali jako vysokohorskou základnu pro armádní záchranné vrtulníky. Pokračovali jsme však dále, abychom – pro mě tentokrát „z druhé strany“ dojeli do Log pod Mangartom a stočili se zpátky (jak jinak) krásnou trasou směrem na Cave del Predil a Tarvisio. Z Tarvisia jsme však pokračovali na Coccau a Arnoldstein, a následně na Furnitz a Villach. Společně jsme odjeli do místní pobočky řetězce Louis. Protože kluci chtěli ještě zajet na kávu a já byl unavený, vyrazil jsem zpátky do Dovje na ubytko sám. Cestou jsem udělal pár „rychlofotek“ u tanku, který jako památník připomíná hranici mezi Slovinskem a Rakouskem a během rychlého stmívání jsem dojel do Dovje – na místo ubytování. Kamarádi dorazili zhruba za hodinu v naprosté tmě.

Slider