Autumn Raider Trip 2017

„Autumn Raider Trip 2017“, aneb „Podzimí Alpy s kamarády Raideristy“

(2.9.2017 – 9.9.2017)

(1. část)

Když jsem letos začátkem srpna přestal plánovat akci „Alpy 2017“, důvodů k tomuto rozhodnutí bylo víc. Přesto mě to dost mrzelo, protože jsem se do Alp velmi těšil. Krásné a udržované silnice s množstvím zatáček, kopce, vodopády, jezera či ledovce u nás prostě nejsou a pravověrný motorkář se chce do takových krajů podívat alespoň jednou za rok… , kopce, vodopády Nejen pro ty krásné hory, kopečky, louky a průsmyky, ale byl jsem domluvený s dalšími kamarády, že se setkáme na tradičním podzimním setkání motorkářů – „European Bike Week 2017“, které se koná každým rokem v okolí jezera Faaker See, poblíž městečka Faaker am See v jižním Rakousku.

Čas utíkal a já jsem stále více litoval, že se v letošním roce do Alp již nedostanu. Jsem v pravidelném kontaktu s dalšími kamarády Raideristy a protože si často telefonujeme – v rámci telefonátů jsem se dozvěděl, že kamarádi měli ještě jedno volné místo v bungalovu. Šlo o kamarády, s kterými jsem se měl na Faakeru původně potkat. Toto mi posléze nabídli a já jsem byl nakonec moc rád, že jsem si i letos mohl Alpy dát…

Jak říká titul Poláčkovy knížky – Bylo nás pět. Ze Slovenska Palo, Števo a Stanley, plus dva Moraváci – Holly a já (neboť ač bydlím v Čechách – hrdě se hlásím mezi Moraváky… Byl jsem jediný, kdo na místo srazu cestoval jinou trasou, protože Holly vyrazil z Moravy za klukama na Slovensko s tím, že do místa ubytování – kempu kousek od Kranjskej Gory pojedou společně.

Sobota 2.9.2017:

Na cestu do Slovinska jsem tedy v sobotu 2.9.2017 měl vyrazit sám. Nijak zásadně mi to nevadilo, protože občas jedu rád úplně sám a to i delší trasy. V takovém případě si člověk vyčistí hlavu nejvíc. Měli jsme se tedy sejít s kamarády večer přímo na místě – přímo na místě – v kempu v městečku Dovje. Horší bylo, že od brzkého sobotního rána poprchávalo a čím více ubíhal den, tím více přibývalo deště… Když jsem po ránu vyjel, přeháňky už velmi sílily a již před Prahou se pomalu měnily v trvalý déšť. A co hůř – nebylo to jen takové to lehké mrholení – byl to skutečný silný déšť. (Připomínalo mi to podobnou situaci o rok dříve, kdy jsem po společné dovolené s manželkou měl za několik dní vyrazit s kamarády do Rakouska ještě jednou, ale v den odjezdu lilo tak moc, že jsem to po několika obrovských průtržích, mnoha hodinách strávených pod střechami benzínek a několika rozhodnutích o návratu vystřídaných odhodláním jet dál – za Táborem vzdal…)

Ačkoli počasí bylo snad ještě horší než o rok dříve – sršel jsem zpočátku odhodláním a se zaťatými zuby jsem pokračoval dál… Vody však stále přibývalo a tak jsem zejména na jih od Prahy zastavoval snad u každé druhé benzínky… Trvalý déšť se pomalu měnil v průtrž a já na obzoru marně pátral po náznacích světlejší oblohy. Jistěže sebou na delší cesty sebou tahám nepromoky, ale vlastně nechápu proč, když je nerad oblékám a měl jsem je na sobě pouze několikrát v životě.

S ohledem na počasí jsem trasu do Slovinska příliš nekomplikoval – ostatně republiku mám proježděnou křížem krážem a potřeboval jsem co nejrychleji ujet těch cca 600 km do Dovje. Beztak jsem díky deštěm ovlivněné pomalé jízdě a neustálým zastávkám měl už poměrně velký skluz. Uklidňoval jsem se ale, že až se počasí zlepší, tak to nějak doženu a do půlnoci dorazím do cíle. Takže z Mladé Boleslavi po D10 na Prahu, kus po okruhu, poté po D1 na devatenáctý kilometr a následně – částečně po „státovce“ a částečně po nové dálnici – pokračoval jsem na České Budějovice.

Jak známo – zvlášť na motorce se v dešti jede velmi špatně – nejen proto, že to klouže, ale před Táborem jsem v tomhle „středoevropském monzunu“ viděl už jen sotva pár metrů před sebe… Takže jsem byl hlemýždím tempem v Budějovicích teprve po poledni. Kompletně v promočených hadrech a s kůži nasáknutou o dalších asi deset kilo vody, byla mi zima a mé nadšení pro krásný týden v Alpách se střídalo se znechucením z takhle svi.ského počasí…

Našeptávač v mé hlavě mi však stále připomínal, že nesmím být měkkota, že mě přeci jen tak nějaký „deštík“ nerozhází a především – že se nemohu vykašlat na kamarády, kteří mi nabídli pomoc s volným místem v bungalovu. Jel jsem tedy dál…

Úsek trasy mezi Českými Budějovicemi a Vyšším Brodem jsem ujel „neskutečnou rychlostí“ za asi dvě hodiny, a protože nadále příšerně lilo, začal jsem si pohrávat s „kompromisní“ myšlenkou, že si co nejdříve najdu hotel, ubytuji se a vyzkouším známé rčení „Ráno moudřejší večera“. Ostatně bylo po druhé odpoledne a těch 400 kilometrů do cíle trasy bych už v rozumnou dobu nedal, ani kdyby nepršelo… A já se domů vracet nechtěl.

Na benzínce ve Vyšším Brodě mi poradili několik možností, kde bych mohl složit hlavu a po krátkém hledání telefonického spojení na internetu v mobilu (jak jsou dnes skvělé všechny ty vymoženosti!) jsem si tedy našel ubytování v místním hotelu poblíž náměstí. Motorku mi dovolili zaparkovat na nádvoří pod zastřešenou pergolou a protože bylo nádvoří dostupné jen přes průjezd s dvojitými vraty, poradili mi, že si na ní mohu také nechat veškerá zavazadla.

Vnitřní vrata u toho průjezdu měli stále zamknutá a výjimečně mi je odemkli, abych mohl projet z ulice projet skrz a zaparkovat. Vtipné ale bylo, že ta vnější vrata do ulice mívají přes den otevřené, jelikož v průjezdu mají něco jako „zahrádku“ a výčep od hospody v hotelu. Když jsem vjížděl dovnitř, musel jsem tedy nejdřív společně s místními štamgasty odsunout stoly a lavice stranou, abych se mohl vzniklou uličkou prosmýknout na dvůr. Hosté se namačkali na jednu hromadu podél zdí a já jsem – jako král – „proprdlal“ dovnitř. Rachot laůfů Cobra byl v tom podloubí neskutečný a štamgasti měli nejspíš celý večer o čem povídat. Však kolik z nich si může říct, že když byl na pivě, projela „hospodou“ motorka? Trošku teď předběhnu, ale druhý den jsem pak stejnou cestou – a po opětném sestěhování lavic a stolů výčepem – odjel… Škoda, že jsem si tam nepořídil nějaké fotečky, protože kdo z nás může konstatovat, že při parkování motorky projížděl hospodou?

Po zaparkování a opětném uzamknutí vnitřních vrat mezi výčepem a dvorem jsem se ubytoval a pořádně promrzlý a tedy i velmi unavený jsem si dal horkou sprchu a bez večeře velmi brzy usnul. Důležité v tomto vyprávění je, že kdykoli jsem se v noci probudil, stále pršelo a to nevěstilo nic dobrého. Pršelo v deset večer, v jedenáct, i o půlnoci. Pršelo ve dvě, ve tři i v šest a sedm hodin ráno. Celou noc fučel silný vítr a provazy deště mlátily do parapetu i oken…. Říkal jsem si, že to bude za chvíli dobré, nebo alespoň lepší, že to je „pouze tou Šumavou“ a jinde že bude určitě vše v pohodě. Jak však napíšu dál, nebylo….

Neděle 3.9.2017:

Když jsem však šel v osm hodin ráno na snídani a podíval jsem se v mobilu na Meteoradar, začal jsem ztrácet i ty poslední naděje, protože radar hlásil „temno“ úplně všude.

No co – říkal jsem si – tak se prostě do checkoutu sbalím a holt se teda stejným tempem v té „číně“ (úmyslně používám malé „č“) odkodrcám domů. Do večera to nějak zvládnu, pak si hupsnu do horké vany a budu těžce litovat, toho zku….ého počasí… A v tomto duchu jsem také v neděli ráno telefonicky informoval kamarády, kteří si tou dobou již užívali Slovinských Alp a svého prvního dne na místě… Mimochodem – část své cesty ze Slovenska zmokli také.

Pomalu jsem si balil těch pár věcí, které jsem si z motorky vzal sebou na hotelový pokoj. Na internetovou předpověď jsem už nekoukal. Navíc Radar zobrazuje jen asi půl hodiny dopředu a stejně to nemělo smysl… Checkout byl do jedenácti, v 10.30 jsem bez spěchu začal nakládat a v 10.45 jsem vracel klíče. V 10.50 jsem nastartoval, abych zahřál motor a po nezbytném sestěhování „průjezdní“ hospody jsem s již zahřátým motorem vydrkotal na ulici….

……

………….

…………………

…………………….. zázrak……

…………………………………………… ZÁZRAK!!!

………..……………………………………………………… Stalo se NEUVĚŘITELNÉ!!!!

A PŘESNĚ V TU CHVÍLI – V 10.55 ZNIČEHONIC ZÁZRAČNĚ PŘESTALO PRŠET!!!!!!

Bylo to sice divné, protože temné mraky doslova lízaly komíny domů, ale místo programu „Blbá nálada“ se mi v mozku znovu okamžitě restartoval ten správný motorkářský software… ZKUSÍM TO!!!

Po padesáti metrech od hotelu neodbočuji vlevo – a tedy zpátky na „Kaplickou“, na Budějovice a domů – „do Podolí, do lékárny, do pr.ele….“ Naopak – v náhlém přívalu euforie stáčím motorku vpravo a na náměstí do mírného kopečka zostra tahám za plyn. Přeci jen je pořád mokro – vlastně přestalo pršet asi před minutou – jako by někdo přepnul vypínač.. Takže na silnici je stále vrstva vody, jen ty kapky zázračně přestaly během pár vteřin padat… Oko už déšť nevidí a tak ruka podporovaná nadšeným mozkem zatáhla za plyn opravdu víc, než měla. Raider ustřelil, já okamžitě podvědomě ubral, a taktéž podvědomě „drbnul“ do řízení… Takže jsem těch dvacet, nebo třicet čísel, o kterých zadní kolo odcestovalo vlevo ve snaze mě předhonit, ihned srovnal. Co si budeme povídat – pokud to člověk vyloženě nečeká, alespoň trochu zatrne každému z nás. Nebo aspoň většině a já se samozřejmě krapet lekl… Ale všechno bylo v pořádku, euforie pokračovala a já dál jemně tahal za plyn. Raider – konečně vytržený z nudné nečinnosti – si spokojeně rachtal přes náměstí a díky své býčí síle vůbec neřešil, že vyjíždíme do prudkého kopce a s „plnou polní“ v brašnách ještě zprudka zrychlujeme… A nejspíš by mu to bylo jedno, i kdybychom měli zapřažený dvoukolák s kompresorem, nebo s polní kuchyní… Takže sláva – v neděli před polednem vyrážím opět na jih… Ještě před pár minutami to vypadalo, že moje cesta se bude vracet zpět na sever, ale nyní mi v hlavě bleskla další cimrmanovská hláška „na sever – a na jih…“

Úmyslně jsem v předchozím odstavci přešel z minulého na přítomný čas, protože takhle nějak se mi to všechno honilo v hlavě a ta euforie z náhlé a naprosto nečekané změny počasí byla vážně neuvěřitelná…

Pravda – i přes mou pozitivní náladu nebyla nedělní cesta do Slovinska celkově zas tak úžasná. Celou cestu bylo mokro a až do večera občas střídavě pršelo, nebo aspoň mrholilo. Naštěstí to nebyla ani z daleka taková hrůza jako předchozí den. Moje z předchozího dne nacucané kožené motohadry ale rozhodně neměly šanci vyschnout ani v proudu vzduchu během jízdy. Naopak při zastávkách bych je mohl spíš ždímat, a tak jsem již krátce po poledni začal cítit velkou zimu. Motorkář však přeci jen musí něco vydržet a už jen proto, že jsem se dostal takhle daleko – během zastávek jsem na sebe navlékal další suché oblečení z brašen, přidával šátky, nohy v „čerstvých“ dvojích suchých ponožkách jsem před obutím „navlékl“ do mikrotenových sáčků, abych aspoň trošku ztížil cestu vodě a na dvoje oblečené rukavice jsem ještě navlékl rukavice mikrotenové z benzínové pumpy…

Nebylo co řešit – moje nedělní cesta vedla opět co nejpřímějším směrem, ostatně vyrazil jsem díky dešti poměrně pozdě a protože bylo mokro – stále jsem se držel zlatého pravidla „jeď radši ještě o maličko pomaleji, než si myslíš, že bys mohl jet“… Pouze jsem nechtěl používat dálnice. V Rakousku se sice platí dálniční poplatek, ale o peníze ani tak nešlo. Cesta po dálnici mezi tolika krásnými kopci mi přeci jen připadá trošku „zvrhlá“. I silnice první třídy tam mívají pěkné zatáčky, stoupání a klesání. Dlouho jsem nejel trasu Vyšší Brod – Bad Leonfelden – Linz a tak jsem si ji zvolil už v sobotu – a vracet se v neděli „zpátky“ na Dolní Dvořiště by samozřejmě byla blbost. Obecně se snažím vždy volit takovou trasu, kterou neznám, nebo kterou jsem dlouho neprojížděl, případně takovou, kterou jsem dlouho nejel, anebo ji znám jen z opačného směru. Proto jsem po projetí skrz Linz pokračoval na jih na Niederneukirchen, Steinbach an der Steyr, Leonstein, Sankt Pankraz, Edibach a Liezen.

Každý ví, že kousek za Lincem již na cestě začíná přibývat větších kopečků a tak při cestě na jih kolem půl druhé odpoledne cesta pomalu stoupala. Nadále střídavě pršelo a dešťové přeháňky se pomalu měnily v přeháňky sněhové. Teplota naopak klesala…

Zde opět malá poznámka: V Liezenu jsem zastavil u jedné z benzínových pump, natankoval a dal si svačinku ve formě jablka a banánu z „cestovního balíčku“ od manželky. K tomu jsem si dal horkou kávu a bylo mi fajn, protože jsem si aspoň na chviličku užíval „tepla“ – pokud se tak dají nazvat chvíle, kdy během jízdy kolem člověka v promočených hadrech nefouká ledový vzduch. I přes tohle „psí počasí“ neustále projížděly motorky – Rakušané jsou zvyklí a jezdí tam kdekdo. Kromě toho se tam stále dá jezdit a mnoho turistů mířilo tak jako já na jih a jiní se naopak potřebovali dostat domů. Prostě na motorce se člověk moc rozhodovat nemůže… Najednou jsem zaslechl povědomý zvuk. Otočil jsem se k silnici, když mě právě míjel červený Raider, doprovázený černočerveným Intruderem se šachovnicí na blatníku… Kdo je zná, tak již podle popisu motorek tuší, že jsem potkal dva kamarády z ČR – dokonce kluky, kteří měli zájem přidat se k mnou původně plánované vyjížďce do Alp. No nic – nestihl jsem jim ani mávnout, byl jsem mimo jejich zorné pole a beztak jsem se u té benzínky asi ztrácel mezi dalšími motorkami. V tu chvíli okolo stálo asi dvacet dalších mašin – Rakušané, Němci, Holanďani, a dokonce i čtyři Angláni (těm nejspíš ani počasí taky vůbec nevadilo, protože jsou na něj zvyklí… ).

Po natankování a občerstvení jsem tedy vyrazil dál. Své další vyprávění zkrátím, protože to má být zábavné a čtivé a nechci psát, že jsem chvílemi zatáčel vlevo a chvílemi vpravo – a že jsem jel chvílemi nahoru a potom zase dolů.. Z Liezenu jsem vyrazil „údolím“ víceméně na západ směrem na Falkenburg a kousek za městečkem Öblarn jsem měl v plánu odbočit vlevo a opět se dát jižním směrem a mezi krásnými kopci směrem na Sankt Nikolai a dále průsmykem na Baierdorf a Murau. Myslel jsem, že Rakušané mají vždy vše skvěle značené – zvláště uzavřené silnice a objížďky. V tomto případě jsem se ale mýlil a tak mě na konci městečka Sankt Nikolai přivítala závora se zákazem vjezdu. Při představě, že jsem zhruba v polovině tohoto úseku směrem na Murau a že se budu muset vracet zpátky a znovu se zdržovat – přemýšlel jsem, že to prostě risknu.  Ale hned kousek za uzávěrou byla na silnici vidět spousta písku a o kus dál za zatáčkou ještě víc a navíc velké kameny. Zdálo se, že se tam prohnala nějaká průtrž, která tohle všechno hnala z kopců přes silnici..  Kdyby to bylo jen na jednom místě, určitě by to již bylo uklizené, ale takhle by to mohlo být na delším úseku. Nahoře v kopcích jsem již viděl ležet sníh a navíc – kdybych tam někde zůstal viset, nebo nedejbože „padl“, asi bych moc šancí na pomoc neměl a ještě by mi mohl někdo napařit pokutu za nerespektování zákazu vjezdu. Tahle nečekaná změna mě mrzela, protože jsem si tenhle průsmyk naplánoval, jelikož jsem ještě nikdy nejel. Nakonec jsem na místě udělal pár fotek a pak to pro jistotu vzdal, otočil jsem se zpátky na sever, abych znovu v Öblarnu odbočil – tentokrát vlevo na hlavní silnici směrem na Schladming. V této části Rakouska se na jih jinudy projet nedá a možnost odbočit správným směrem jsem měl až za Schladmingem v Radstadtu.

Cestu z Radstadtu na Tamsweg (resp. na Mauterndorf, protože Tamsweg už byl změně trasy trošku „z ruky“) je dostatečně známá. Vede přes Untertauern Obertauernský průsmyk. Opět krásná cesta, a krásné zatáčky, jako snad všude v Alpách. Bohužel byla stále zima a mokro – v kopcích navíc poletoval sníh… Za zmínku snad ještě stojí, že v Obertauernu bylo již vyloženě nasněženo. Začátkem září – díky chladnému a deštivému počasí všude ležel sníh. Tedy naštěstí mimo silnici, protože země byla pořád ještě relativně „zahřátá“ a na černém asfaltu zpočátku hned roztál a úplně nahoře se rozpouštěl v řídkou břečku . Byl to ale zvláštní pocit projíždět si tu krásnou trasu a vidět všude kolem sebe bílo – navíc žádný „ledovec“ – tohle bylo bílo od čerstvě napadaného sněhu

Na chvíli jsem tam zastavil a udělal si na památku pár fotek. Mnoho motorkářů třeba řekne, že to není žádná rarita, ale pro nás Středočechy, kteří doma viděli pořádný sníh naposledy asi před deseti lety to byl zážitek přeci jen méně obvyklý… Zejména když člověk současně kočíruje motorku…

Takže po krátké zastávce znovu nasednout a frčet dál. Byl jsem mokrý a od zimy mi už drkotaly zuby. Raider je samozřejmě bez kapotáže, ale zdálo se mi, že během jízdy je mi snad tepleji – přeci jen od motoru profukoval trošku teplejší vzduch aspoň na nohy… Teplota okolí těsně pod nulou, nebo těsně nad nulou – těžko říct. Silnice byla sice „jen“ mokrá, ale sníh netál. Zkrátka zima se vším všudy a já už neměl nic dalšího, co bych na sebe hodil. A soukat se do nepromoku jsem jako vždy nechtěl…

Cesta tedy dál pokračovala na Tweng, Mauterndorf a dále jsem se stočil na St. Michael im Lungau a hezkým údolím jsem pokračoval na Katchberg a Gmünd. Na jednu stranu to už začínalo být o poznání optimističtější, protože už jsem před sebou neměl nějaké vyloženě vysoké kopce a průsmyky. Na druhou stranu ale čas rychle ubíhal a já věděl, že za pár hodin se bude také rychle smrákat… Naštěstí mi zbýval už spíš jen takový „pohodový“ úsek trasy – z Gmündu na Spittal an der Drau a dále na Vilach (kousíček od Faakeru) a pak již směr Slovinsko a poslední stoupání do kopců na hranicích Rakouska a Slovinska po známé „Wurzenpassstraße“. To už padla tma, ale díky výletům do Rakouska a častému ubytování v okolí mám tuhle cestu proježděnou snad víc, než cestu na Ještěd… Takže jsem v pohodičce projel hranice, mávnul na celníky a sjížděl z kopců dolů na Podkoren, kde jsem odbočil doleva na Kranjskou Goru. Byl jsem kousek od cíle a svět začal být opět krásnější. Také okolní teplota se mi zdála vyšší – nevím, jestli díky radosti, že jsem se nakonec nevzdal, anebo tam prostě tepleji opravdu bylo…

Zbývající úsek – Kranjska Gora, Gozd Martuljek, Belca a Dovje už byla pohodička. Sice již tma, ale nebylo už kam spěchat. Trasu jsem měl dobře nastudovanou a tak jsem prakticky napoprvé dorazil do kempu, kde již na mě čekali kamarádi. Paní majitelka již věděla, že jsem očekáván a tak mi po krátkém představení ukázala, kam mám zajet. Kluci už na mě mávali od chatky – přivítání, zaparkování, shození bagáže, večeře a klábosení… Mezitím jsem už v chatce sušil mokré hadry. Dojel jsem a měl jsem radost. Noční obloha byla sice stále zamračená, ale tohle všechno mi už bylo jedno…

A to jsem navíc ještě netušil, jak krásné počasí mě přivítá brzy ráno následujícího dne. Ale o tom zase v pokračování, tedy v druhé části cestopisu…

Slider